Jedna moje kamarádka se mi nedávno svěřila, že její přítel ji neumí utěšit. Když se mu svěří se stresujícím dnem nebo úzkostným pocitem, řekne jí se soucitnou něhou: „Kéž bych mohl nějak pomoct.“ A nechtěně tak z toho udělá moment, který se týká jeho. Když mi to vyprávěla, řekla, že je to sice milé a nejpíš dobře míněné, ale prostě to nestačí. A upřímně řečeno, je to nespravedlivé vůči tomu, co ona přináší, pokud jde o emocionální podporu. Ale není si jistá, jak to říct, aniž by byla zlá.
Není to tak dávno, co se jiná moje kamarádka přiznala, že je ze svého partnera také frustrovaná. Řekla mi, že kdykoli vyjádří svůj hněv nebo trápení kvůli něčemu, položí jí ruku na nohu a řekne: „Všechno bude v pořádku.“ A to jí přivádí k šílenství. Jednou ho na tuto výchozí reakci upozornila a on ji s pošramoceným egem požádal, aby nekritizovala způsob, jakým se jí snaží pomoci.
Oba výše zmíněné partnery znám osobně a mám je za skvělé, milující partnery. Ale také znám tyto pocity, jako svoje přední zuby. Je to jedna z těch pomyslných teček za mou romantickou minulostí. Kdysi jsem si říkala, jestli nejsem nespravedlivá, jestli neočekávám příliš mnoho. Jak po někom chtít, aby byl prostě… moudřejší? Ale kdykoli jsem se s touto obavou svěřila přátelům, obvykle jsem se setkala s ujištěním: Od jednoho člověka nemůžeš dostat všechno. Pro takovou emocionální podporu si zajdi za mámou nebo kamarádkami. Muži jsou prostě jinak nastaveni.
Už ani nespočítám, kolikrát jsem tuto radu slyšela. Hledat jinde, očekávat méně, přijmout alternativní zapojení. Je to stejně šílené jako samotný problém. Cítit se ve vztahu nesouměřitelný je jedna věc – každý jsme jiný tvor -, ale cítit se neuspokojený je něco úplně jiného. Chtít po partnerovi, aby se s vámi dostal do komplikovaných, emocionálních zákopů, se mi zdá být rozumným a vcelku adekvátním požadavkem. Vymlouvat se na to jako na genderovou nevyhnutelnost mi připadá stejně hloupé jako argument: „kluci jsou prostě kluci“. Neměl by každý očekávat a žádat víc? Nemohlo by být toto očekávání vlastně součástí toho, co podněcuje růst?
Ženy by neměly být jediné s výsadou utěšování.
To samozřejmě není problém výlučně heterosexuálních žen, ale je to součást širšího vzorce misogynie, který předpokládá, že muži nemají emocionální schopnosti, aby si třeba sedli a povídali si, plakali, zpovídali se – dělali všechny ty sladké a krásné věci, které se staly součástmi ženství. Tento druh svobody by neměl být vyhrazen pouze ženám. To, že si skupina mužů, pokud zůstanou sami, může místo sezení v trávě vybrat házení míčem, jak mi kdysi říkal nějaký starý chlap, neznamená, že vyhýbání se zranitelnosti je vlastní jejich pohlaví. Předpokládat něco takového je jen utvrzuje, ne?
Klišé o „hloupém příteli“ nebo „jednoduchém manželovi“ ubližuje všem, zejména pokud zastavuje hodnotné rozhovory. Občas může být těžké požádat někoho, kdo je uzavřený, aby rozebral své pocity nebo vám pomohl rozebrat ty vaše, ale není to nepřekonatelný boj. Pokud to u partnera potřebujete, měli byste o to požádat.
Jedním z důvodů, proč se s mým kamarádem rozešla jeho bývalá partnerka, bylo to, že se projevoval sobecky, když šlo o její citové potřeby. Řešil, místo aby se vcítil; reagoval, místo aby naslouchal. Když mi to poprvé řekl, zaskočilo mě to. Vždycky jsem ho měla za obětavého přítele a soucitného posluchače, ale prý mu trvalo roky, než se dostal tam, kde je. Zatímco ve mně byla empatie a zranitelnost podporována už od mládí, jemu trvalo, než mu někdo řekl, že to nezvládá, než tyto své části ve svých dvaceti letech konkretizoval. Tyto tvrdé lekce považuje za jedny z nejformativnějších.
Nerozdělujme lidské vlastnosti podle pohlaví
Nic z toho není rozděleno podle pohlaví, jak to z různých anekdot vyznívá. Ani není mužská zralost ženskou zodpovědností nebo naopak. Bylo by hezké něco takového úplně vypustit, ale tato genderová očekávání stále hrají velkou roli v tom, jak se všichni chováme. Předpokládat, že „muži jsou prostě jiní“, pokud jde o emoce, je prostě nebezpečné. Nespravedlivé vůči všem zúčastněným. Myslím, že lidé by měli očekávat a vyhledávat emocionální souznění s těmi, které mají nejraději. Ať už to vypadá jakkoli, nehledě na komfortní zóny.
Moje dvě kamarádky potřebují od svých partnerů něco jiného. Tito muži se pravděpodobně nepromění v důvěrníky, které hledají, přes noc. Ale myslím, že mé kamarádky mají pravdu, když chtějí víc. I když to vede k tomu, že trochu zraní city svých partnerů. Není to součást procesu? Potkala jsem lidi snad všech pohlaví, kteří jsou soucitní, empatičtí, moudří, emočně inteligentní a schopní temných a ožehavých rozhovorů. Každý z nás je jedinečný, ale nikdo z nás není jednoduchý. Empatie s útěchou by neměly být výchozí prací žen. Myslím, že je to v každém z nás.
