Připomínáme si dnes výročí jedné z největších obětí, upálení Jana Palacha. Nutí mě to přemýšlet. Bez toho abych se pouštěla do politických diskuzí, přesto to v kontextu současných událostí cítím víc než jindy. Jak se na takový čin můžeme dívat dnes a proč je i v dnešním kontextu velmi důležitý?
Jan Palach
Dnes 16. ledna se v roce 1969 upálil Jan Palach na protest proti okupaci sovětskými vojsky. Byla to oběť na kterou se nahlíželo různě a vzbudila mnoho reakcí. Společnost se bála, aby mladí lidé tento čin neopakovali, slavné osobnosti nabádali, aby lidí bojovali za svou věc živí a nepokládali za ni život. Paradoxně církev, která sebevraždy odsuzuje, Palacha uznala jako mučedníka a vyjádřil se k tomu dokonce tehdejší Papež. Taková smrt je velmi extrémní. Nejenže si vzal život, ale vybral si velmi dlouhou a bolestivou smrt. Společností to otřáslo a opravdu jako „první pochodeň“ jak se sám nazval zažehl plamen odporu a vzpoury.
Jan Zajíc
Zhruba měsíc po Palachovi se však upálil student průmyslové školy Jan Zajíc.
Tento čin byl výrazem zklamání nad pokračující normalizací a nad tím, že sebeupálení Jana Palacha v lednu nemělo ve společnosti dostatečný ohlas. (Přečtěte si dopisy Jana Zajíce v archivech.) Podle Jaroslava Zajíce čin jeho mladšího bratra Jana mizí v historii a lidé zapomínají, že svoboda je něčím vykoupena.
Mohlo by se zdát, že byly tyto oběti zbytečné a nic nezměnili. Nezastavili drsnou normalizaci a my žili v nesvobodě dalších dlouhých 20 let. Ale nezapomínejme, že v zemi byla 80 tisícová okupační armáda, šance na jakýkoliv převrat byla nemyslitelná.
Lidé zapomínají, samozřejmě. Je to jeden z našich obranných mechanismů. Proto stavíme památníky. Abychom nezapomněli.
Vzpomínka na svobodu
Čin Jana Palacha i Jana Zajíce jsou každým rokem velice silnou vzpomínkou toho, že bychom si měli uvědomit jaké štěstí máme. Jsou lidé, obrovské množství lidí, kteří obětovali život, aby nám pomohli vybudovat svobodu. Aby probudili své spoluobčany z nadcházející letargie.
Jsme příliš často pohlceni každodenností a všedností dní. Jsme pohlceni negativními zprávami o tom, co se děje u nás a ve světě. Vstáváme, jdeme do práce nebo do školy. Snažíme se užít si život, který máme. Přemýšlíme, co si dáme k večeři, a nebo jdeme s přáteli někam večer posedět. Na twitteru řešíme politiku a zanadáváme si na toho či tamtoho. Odsoudíme nějaké činy a jiné pozdvihneme virtuálním srdíčkem. Jdeme spát. A tak pořád dokola.
Kdy se zastavíme, v tichosti, a jen si uvědomíme, že žijeme stále ve svobodné zemi? A že jsme se narodili ve svobodě. Nikdo nás neutlačoval, vždy jsme mohli projevit nesouhlas.
Svoboda je to, co máme teprve 30 let. Proto nám taky moc nejde. Proto vnímáme propast mezi generacemi, které tuto svobodu nezažili. Pro nás je samozřejmost, pro ně ne. Neumíme si představit, jaké to bylo, ale umíme to odsuzovat. A odsuzujeme generace, které se tu svobodu museli učit a neví ještě, jak s ní naložit.
Je to přes 50 let od činu Jana Palacha a Jana Zajíce. Je to 30 let od znovuzískání svobody. A my pořád za sebou táhneme na noze kouli komunismu. Změna nenastane, když se nerozhodneme ji odříznou a nechat ležet. Neustále posuzujeme lidi podle toho, co dělali za komunistů. Kdo byl komunista a kdo ne. Proč už se toho nezbavíme? Proč neuděláme krok dopředu? Kdo byl špatnou osobností tehdy, bude i dnes. Pojďme konečně žít jako svobodný národ a vážit si svobody, kterou máme.
