Jako dvacetiletá žena z jižní Asie mám v kultuře zakořeněná očekávání, že pokud se odstěhuji od rodičů, bude to za předpokladu, že se vdám a budu žít s manželem. Přestože jsem svobodná, rozhodla jsem se, že se chci odstěhovat, abych našla nezávislost podle svých vlastních podmínek. Avšak prudce rostoucí ceny nájmů v Praze způsobily, že pro mě bylo téměř nemožné najít si vlastní bydlení. Zatím jsem se sice neodstěhovala, ale vím o problémech svých přátel, kteří se snaží najít bydlení za rozumnou cenu a vhodné k bydlení. Neustále slýchám hororové příběhy o plísni a vlhkosti, nočních můrách spolubydlících a nečekaném zvyšování nájemného ze strany pronajímatelů.
A není to jen hledání stabilního a bezpečného bydlení, co se pro mou generaci stalo krizí. Růst životních nákladů znamená, že se stále více snažím šetřit a měnit všechny oblasti svého života. Už nenakupuji tak skvělý make-up jako dřív, zrušila jsem zbytečné měsíční předplatná a začala prodávat nenošené oblečení. Než se věci tak neúměrně prodražily, jedla jsem s přáteli několikrát týdně, ale teď jsem omezila stravování venku na jednou týdně. Musela jsem být nemilosrdná v tom, jak a kde utrácím své peníze. Když počítám každou utracenou korunu, můj život se stal méně spontánním a bezstarostným. Bohužel to tak vypadá i nadále, protože krize životních nákladů se bude prohlubovat i v zimě.
Moje úsporná opatření se rozšířila i na můj romantický život. I když jsem se úplně nevzdala schůzek, musela jsem být vybíravější – drinky, večeře a vstupenky se přece jen sčítají. Nyní si více uvědomuji, co hledám a kam bych chtěla, aby vztahy směřovaly. Randění by mělo být zábavné, snadné a uvolněné, a to pro mě vždycky bylo, ale tím, že jsem tak vybíravá a přesně počítám, kolik schůzek si každý měsíc můžu dovolit, rozhodně ztratilo na tom počátečním vzrušení.
„Najednou randění začalo být drahým koníčkem“
Pryč jsou doby, kdy jsem se vyžívala v tom, že jdu každý druhý týden na rande, a byl to vzrušující hazard bez ohledu na to, jestli to dopadlo dobře, nebo ne. Pokud rande dopadlo špatně, měla jsem o čem vyprávět kamarádkám. A kdyby dopadlo dobře, tak skvěle! Ale teď pro mě není představa, že bych na zklamání z rande zbytečně utratila peníze za cestu a nějaký drink nebo jídlo, zrovna ideální. I když to zaplatí ten druhý, stejně mě to nutí cítit se provinile.
Před několika měsíci jsem si začala online povídat s naprosto milým chlapíkem Tomem. Naše konverzace plynula a vypadalo to slibně. Byl uctivý a milý. Dojalo mě, když se mě zeptal na mou oblíbenou kuchyni a zamluvil nám restauraci, kam bychom mohli zajít. Jeho výběr restaurace rozhodně předčil mé očekávání. Když jsem se na internetu podívala na jídelní lístek, znepokojilo mě, jak je drahá. Přestože to byl jeho nápad, při představě, že by tolik utratil, jsem se cítila trapně.
„Nejspíš jsem kvůli svému stresu kolem peněz přišla o skvělého muže.“
Randění s sebou vždycky nese riziko. Intenzivní nával vzrušení při výměně zpráv na internetu se ne vždy promítne do chemie v reálném životě. Mluvili jsme spolu jen pár dní a já věděla, že bych se cítila hrozně, kdyby to nedopadlo dobře. Nakonec jsem schůzku zrušila a chabě se zmínila, že se můžeme domluvit na jindy. Chvíle, kdy jsme si psali, vyšuměla a nakonec jsme se nikdy nesetkali. Pravděpodobně jsem kvůli svému stresu kolem peněz přišla o skvělého muže.
Ale pro všechny milé Tomáše existují i kluci jako pan McDonald. Věděla jsem, že se rande nevyvíjí dobře, když hned na úvod začal o tom, jak si koupil první byt, a pak začal vykládat o americké politice. Po večeři jsem byla ráda, že jsme se na jídlo složili napůl, ale ocenila bych, kdyby mi alespoň nabídl, že zaplatí – už jen proto, že jsem hned neutíkala ke dveřím, když začal mluvit o politice na prvním rande.
Po večeři se mě zeptal, kde je nejbližší McDonald’s, a navrhl mi, abychom si dali v parku McFlurry. Vzpomínám si, jak jsem rozpačitě stála ve frontě a přemýšlela, proč jsem mu vůbec dávala falešnou naději na pokračování rande. A aby toho nebylo málo, když jsme se dostali k pokladně, nakonec jsem mu zmrzlinu zaplatila já. Netřeba dodávat, že jsem ho už neviděla.
Špatných schůzek můžete absolvovat jen tolik, dokud toho nemáte dost. Láska se rozhodně nedá vyčíslit, ale stejně jako v jiných oblastech života, i tady je třeba vynaložit úsilí. Říká se, že k nalezení prince je třeba políbit mnoho žab, a bohužel hledání těchto žab se prostě stalo nákladem, který si nemohu dovolit.
„Už nemám peněženku – ani trpělivost – na nejednoznačné situace při randění.“
Obávám se, že na sebe vyvíjím příliš velký tlak, abych našla toho pravého, a že kvůli svému přísnému přístupu zapomínám, že randění ve dvaceti letech má být zábava. Když jsem byla mladší, necítila jsem potřebu spěchat do vztahu. Byla jsem šťastná, když se věci vyvíjely přirozeně a já viděla, jakým směrem se budou ubírat. Ale už nemám peněženku – ani trpělivost – na nejednoznačné situace při randění.
Moje poslední rande byla káva a procházka v parku, což je teď moje ideální první rande. Bylo to levné a nenáročné a bylo na tom něco osvěžujícího, jak to bylo uvolněné. I když jsme si s mým rande nesedli tak jako na internetu, byla to úleva, že jsme procházku ukončili bez trapností kolem placení účtu a jen se rozloučili.
