#filmy  #queerkino  #recenze 

Tématem měsíce května jsou vztahy. Vztah k sama sobě, vztah k rodině, vztah k přátelům a v neposlední řadě vztah k opačnému nebo stejnému pohlaví. A o tom posledním zmíněném se převážně budeme bavit dnes. 

Festival Mezipatra

Určitě spousta z vás slyšela o festivalu Mezipatra, který se každoročně odehrává v Praze a v Brně, ale formou tzv. ozvěn se dostane i do několika dalších měst. Tento rok v listopadu nás (snad) čeká již 21. ročník tohoto queer filmového festivalu. Ale pozor, není to jen o filmech! Sem tam nějaká ta partoška, ale zároveň super doprovodný program v podobě workshopů, přednášek nebo nekonvenčních výstav. 

Protože se jedná o queer festival, dveře do kinosálů mají otevření všichni. Opravdu si připadáte, jako kdybyste se se všemi těmi v baráku, ze všech těch pater setkali na mezipatře a klábosili. Je jedno, jestli jste heterosexuál, LGBT, je jedno jaké jste rasy, odkud pocházíte, jakého jste vyznání. Tady nehrají hranice žádné tradiční role….ale, co je tradiční?

Krom toho, že festival má každoročně zvolené hlavní téma, tak se může pochlubit i bohatou nabídkou kvalitních českých i zahraničních filmů a hostů. 

Queer kino

V rámci tohoto festivalu nám organizátoři přinesli i další novinku. Jedná se o Queer kino jakožto distribuční značku právě tohoto filmového festivalu. Právě tato značka se může pochlubit již 2 snímky, které jsme díky ní mohli loni zhlédnout i v českých kinech. Jedná se o francouzské drama Zatoulaný (Sauvage) od režiséra Camilla Vidala-Naqueta odhalující tabuizované téma mužské prostituce a života v gay komunitě obecně. Film byl oceněn hlavně díky do hloubky propracované psychologii postav. Druhým snímkem, avšak neméně kvalitním, je Matthias a Maxime. Jedná se rovněž o drama, tentokrát kanadské (rovněž ve francouzštině), které vzniklo pod taktovkou Xaviera Dolana. Tento režisér je na scéně o něco déle než režisér předchozího snímku. Xavier často ve svých filmech i sám hraje a nebylo tomu jinak ani v případě Matthiase a Maxima. Dějovou linku zde tvoří příběh dvou kamarádů, kteří při studiích zjistí, že je pojí něco víc než přátelství. 

Dokud se tančí

Dokud se tančí Queer kino
Queer Kino 2020

No a novinkou, která má premiéru v kinech již toto pondělí, je snímek Dokud se tančí. Tentokrát se přesuneme z francouzsky mluvících oblastí do mezi turisty tak populární Gruzie. Jedná se o švédsko-gruzínské drama, plné tance, gruzínské kultury a tradic a v neposlední řadě zakázané lásky, která je v totálním rozporu právě s gruzínskými hodnotami. Režisér snímku Levan Akin se nebojí poukázat právě na témata, která jsou v západním světě běžná, ale v tamním světě nejen že netolerovaná, ba až opovrženíhodná. A to vše za doprovodu tance. Ostatně, hned na začátku filmu zazní jedna hláška: “Gruzínský tanec není jen o dosažení dokonalosti, je to duch našeho národa.” Je to tedy něco nedotknutelného, není to pouhá tradice, je to daleko víc. Pro rebely a výstřelky není místo. A za sex muže s mužem vás pošlou do kláštera, abyste byli normální.Ale všichni mladí věděj, že londýnský cigarety chutnají lépe než ty gruzínský….

Dokud se tančí Queer kino recenze
Queer Kino 2020

O filmu

Hlavním hrdinou je Merab Lominadze, tanečník Národního gruzínského souboru, přivydělávající si jako číšník, bydlící v malém bytě v Tbilisi s babičkou, matkou a bratrem, který tančí ve stejném sboru, ale tomu o kariéru tanečníka nejde, spíš o to se pořádně bavit a vracet se domů až nad ránem. Jejich babička tančila v Metropolitním, máma a táta ve Victoria Albert Hall. A i Merab chce prorazit. Poté, co se uvolní místo v hlavním sboru (tanečník byl vyhozen, protože ho přistihli s jiným mužem) na sobě začne makat.

A pak se objeví nový kluk, Irakli, talentovaný tanečník, fanoušek fotbalu, který žije se svojí starou babičkou, veškeré peníze posílá domů nemocnému tátovi. Merab a Irakli.

Zprvu rivalové, konkurenti v boji o volnou pozici, poté kamarádi a nakonec milenci. Jeden víkend stačil, aby se poznali i sexuálně. Samozřejmě vše v utajení, i když z pohledů Merabovy všímavé přítelkyně je jasně, že něco tuší. Jenže pak Irakli nepřijde na zkoušku, a pak Merab ztratí práci: Po toulkách městem potká člověka, gaye, který ho zavede do baru mezi své a on se zase cítí skvěle Jenže pak se vše zhroutí. Zraní se při zkoušce, nastane lynč poté, co je odhalena jeho orientace. Taneční sen se rozplývá, zdá se, stejně jako naděje na porozumění, svobodu a změnu ve společnosti. Pokud setrvá v Gruzii…

Dokud se tančí Queer kino

Film se snaží poukázat na postavení těch jedinců, co se vymykají “tradičnu”, nejen v Gruzii, ale i v mnoha dalších zemích. Lidé, kteří takto smýšlí a žijí, jsou na okraji společnosti, neuznaní a zavrženi. Jakákoliv rebelie je nemyslitelná, chcete-li něčeho dosáhnout. I když se s něčím neztotožňujete, uvolit se k tomu je společností vítáno jako správné rozhodnutí a jediné možné.

Snímek má necelou hodinu a dle mého názoru tento odvážný počin patří do českých kin a jsem ráda, že Queer kino za ním stojí. Mimochodem, soundtrack filmu perfektně doprovází celým dějem a je jeho neodmyslitelnou součástí.