21/12/2014
Sedíme v autě a pozoruji jak se v bočním okýnku rychle mění panoráma. Řeka, lesy, skály, řeka, vesnice,… vše se to míchá a splývá do sebe. Domy se rozpíjí a můj mozek si z nich skládá surrealistické dílo podobné tomu od Dalího. Cesta za rodinou má vždycky zvláštní svůj typický nádech umocněn písněmi, které s mamkou v autě posloucháme. Pražáci na venkov- to si žádá trochu provokace. Ovšem provokace protkaná něčím zvláštním, jakýmsi druhem nostalgie, melancholie a pocitů, které jsme již dávno pohřbili (nebo jsme si to alespoň přáli).
A nebo i to je jen další věc v mojí hlavě. V mojí hlavě sžírané příjemnou kocovinovou otupělostí vůči světu. Opilost je super, ale ta otupělost druhý den mi vyhovuje snad ještě víc. Opilý člověk bývá veselý, rozjařený, nerozvážný a víc emocionální než by potřeboval. Ta následná otupělost jako kdyby byla tím správným vyrovnáním předchozího večera.
Jako kdyby ty emoce vymetla jako zbytky rozbitého skla ven, ať se o ně pořeže někdo jinej, můj problém to není.
A já o tom alkoholu, kocovině a tak už něco musím vědět. Vždyť už mi je osmnáct!
Osmnáctý narozeniny. Věc kvůli který se udělá velký rozruch a nakonec je z toho akorát velký nic. Pamatuju si, jak jsem takhle čekala až mi bude patnáct a já dostanu občanku! Občanku dámy a pánové! Jenže pak mi došlo, že krom tý kartičky si jinak žiju vlastně dost podobně.
Nic jinýho nejsou ani osmnáctiny. Krom toho, že jsem téměř něco jako dospělá, tak stejně do zkoušky z dospělosti, tedy do maturity, mám ještě nějaký ten pátek čas a porno, alkohol, cigarety, to všechno si člověk, když je šikovnej i nešikovnej, dokáže obstarat i v sedmnácti.
Co se mnou vždycky trochu zacloumá, jsou moje narozeniny. Vždycky dělám, že mi o to nejde, na povrchu ta kamenná tvář, ale vždycky jsem pak příliš přecitlivělá.
Svoje narozeniny si chci prožít vnitřně, sama si urovnat minulost a vstoupit do nového roku života s něčím novým, ideálně s novým uvědoměním, abych si dokázala, že přeci jen jsem o něco chytřejší v osmnácti, než tomu bylo dříve.
Ovšem ale pak chci své narozeniny oslavit v kruhu svých přátel. Chci se nechat dojmout tím, komu všemu na mě záleží. Ale samozřejmě, nepřiznat to nahlas.
První tetování
A tak jak to začalo. Osmnáctý narozeniny neznačí nic jiného než, že se můžu dát tetovat! Já, která se bojí injekcí jsem se rozhodla.
No a co, že jsem ještě v létě omdlela v ordinaci lékaře, který se mě snažil proti něčemu očkovat.
No a co, že jsem tam omdlela v čekárně mezi malejma dětma, který pak byly dost vyděšený.
No a co, že jsem tam ležela půl hodiny v nějakém pokojíčku na křesle s nohama nahoře abych se pořádně prokrvila. Náhodou tenhle zážitek mě vlastně posílil, když jsem pak omdlela ve frontě na vstup na Metallica konzertě, kde jsem ještě ke všemu byla úplně sama, díky tomu jsem věděla, co mám dělat. Jojo, ta dospělost se blíží. Samostatnost…
No takže tetování. Abych se připravila, protože já jsem ráda připravená, tak jsem si četla všechny možný články. Články s mapkou, kde to bolí nejméně, pak články kde psali, že tetování musí bolet, že o tom to je a články kde radili jak nebejt kretén, když se chceš nechat tetovat. No a někde jsem se dočetla o množství jehel kterým to celý funguje. A tak jsem vyrazila pro babičky jehelníček a po večerech do sebe zapíchávala několik jehel, abych věděla, jestli mě to na tom místě opravdu bolet tak nebude. Nebolelo, ale měla jsem ruku celou červenou jako semafor.
Ovšem rozhodnutí – chci tetování, pak následná krok – přežiju to, to všechno je nic proti tomu rozhodnout se co. Co budu na své kůži mít do konce svého života ať už bude jakkoliv dlouhej?
Někde jsem četla, že tetování je estetickou záležitostí a lidi, co se neustále ptají na význam tak jsou zabedněný. Nebo tak něco. Jenže já se můžu pyšnit vlastností, že si všude a ve všem ten význam najdu. Ze všeho nejvíc se mi na tetování líbí myšlenka, že je to jako něco, co se ti na kůži objeví po nějakým životním období jako jeho vzpomínka. To se pak ani nemůže člověku zprotivit.
Uplynulé období pro mne nebylo lehké, ale našla jsem se. Našla jsem v rocknrollu, poezii a v revoluci. Myslela jsem že nevěřím na přátelství a našla si přátele. Našla jsem si i svůj bar, svůj klub, své místo na světě. Našla jsem se v Irsku. Našla jsem se v Praze. Našla jsem se v romantických dobrodružstvích a našla jsem se v Bídnících. Smysl to může dávat pouze mě.
Budiž mé první tetování, můj první symbol vlajka vystupující mi z kůže. Vlajka bez jakéhokoliv motivu. Symbol, který pochopím pouze já.
Načetla jsem tolik článků o tetování, že ačkoliv mám připravený malinkatý motiv, který jsem si nakreslila do diáře, jsem připravená, jako kdybych se chystala na potetování celých zad, stehen a intimních partií. Propíchaná ruka už se uzdravila a je připravená ne profesionální propíchání, já jsem domluvená s kamarádkou, která mi bude dělat doprovod, abych se tam nerozplakala (protože před kamarádkou, budu dělat jak jsem silná, drsná, takže ať se bude dít cokoliv, plakat nebudu) a i jsem se předávkovala cukrem, jak radili. Alkohol jsem večer předtím nepozřela, osmnáct mi je za chvíli, mamku mám případně na drátě, aby to potvrdila, kdyby se tatér ptal, jsem vyspalá, připravená a Queeni ve sluchátkách mi zpříjemňují čekání.
Adrenalin opadl, bolelo to méně než když jsem do sebe zapíchávala jehly a vůně té desinfekce byla moc příjemná. A ten pocit. Jako když přijdete o panenství nebo o panictví. Změní vás to. Jsem najednou dospělejší, drsnější, lepší.
Ryba jménem želva
Čerstvě tetovaná jsem byla již i domluvená s partou přátel, že se sejdeme v Rock Café, kde předvedu svojí drsňáckou ruku a rovnou jen tak jako oslavíme moje narozeniny. Předtím si chci splnit, ale ještě jedno přání. A tak si jedu pro svůj narozeninový dárek.
Už jsem totiž téměř osmnáctiletá, tetovaná a takže teda i dostatečně zodpovědná abych se postarala nejen o svého psa, ale i o rybičku! A tak jsem si pořídila rybičku Želvu. Tedy rybičku, která se jmenuje Želva. Protože jsem se nemohla rozhodnout, zda-li chci želvu nebo rybu, takhle to zní jako zajímavý kompromis. Ryba Želva je zároveň Bojovnice pestrá. Totiž červená. A už teď začíná nabývat pocit, že to chudák taky nemá jednoduchý. Sice je totiž celá červená, ale sama červenou barvu nenávidí. Bojovnice jsou známý tím, že když jsou naštvaný (třeba když před ně dáte zrcátko) celý se roztáhnou, že ze svých krásných ploutviček udělaj takový obrovský kruh. Nádherný pohled. Už jsem však stihla vypozorovat, že to nedělá pouze když vidí sama sebe v zrcátku (což je pochopitelný) ale i když vidí jakýkoliv červený předmět. Chudák.
Večer
No a po tom všem už jen RockCafé, přátelé, džínová košile s jedním nenápadně vyhrnutým rukávem, zrovna tím, kde je tetování. DJ, který mi udělá zadarmo další rozbor mé osobnosti na základě mého nového tetování (opět došel pouze k tomu, že jsem prostě divná a že je to fajn), pak další bar, kde potkáváme další známé. Nevinný flirt mé kamarádky vůči mému spolužákovi, kterého jsme tam náhodou potkali. Můj nevinný flirt, kterému teď ne a ne přijít na jméno. Hodně tancování, hodně whiskey a nakonec příjemná cesta domů, lehce unavená, připravená na následující otupělost vůči světu.
Ovšem samozřejmě, že osmnáctiny mají své nevýhody. Máte třeba chuť vykřičet to celému světu. Nebo alespoň barmanům, kteří se ptají, kolik že to slavíte. Nemůžete říct že osmnáct, protože vám nalejvaj už tak rok a jste za to vděčný.
Zpět do současnosti
Panoráma se přestává měnit a získává podobu babičky domu. Vylézám z auta a již se na mě vrhá babička.“Jaký to je, když je ti osmnáct?“ A já nevím, co odpovědět.
Když vám je osmnáct a rodinou cloumají události jako rozvod rodičů a jiné legrace, žádné narozeniny nejsou legrace. I když se všichni fakt snaží, něco tam smrdí rybinou nebo něčím takovým. Ale vám je osmnáct a jste otupělí vůči světu. Dojdete si koupit k vietnamci pivo a vylezete na svoje místo, kde jste daleko od všeho.
To moje je za sokolovnou, betonový plácek, který již zarůstá trávou a keři. Musíte dávat pozor, aby jste se nepořezali o plot nebo nešlápli na nastražené skryté schody, které ale úplně nedrží na svém místě, takže hrozí že jakmile na ně stoupnete, zřítíte se z kopce dolů – v tom lepším případě, v tom horším na další betonový plácek dva metry pod vámi. Tam si sednu s plechovkou od piva, první legální, a s písničkami, které mi zachránily život.
Hm. Jaký to je, když je ti osmnáct? Jak se cítím jako osmnáctiletá?
Pěkně na hovno. Ale pěkně.
