#deník 

“Verím že máš s blogovaním bohaté skúsenosti a máš čo posunúť čitateľom. Nechceš sa aj ty pridať k autorom česko-slovenskej knižky?“  čtu ty řádky v emailu pořád dokola. Je to oficiální jsem blogová babička. Není divu, dnešní děti mají už v 10ti letech youtube kanály a díky instagramu jsou plně informování o tom, jak to chodí na každé tiskovce… Já v jejich věku nevěděla, co tiskovka je. Jak říkám, jsem blogová babička a teď díky tomu chtějí, abych se pustila do psaní knihy o blogování. Je to neuvěřitelný, už to bude deset let…

Nebudu tu pořád říkat jak to začalo, začíná to být ohraný. Možná to tu je jen jednou, ale za poslední rok jsem o tom vyprávěla tolikrát, že se cítím až trapně. Chci ale zavzpomínat dnes na něco trošku jiného…

15/10/ 2014

Když je vám 14 let, nevíte nic o světě, a proto jste ideálním adeptem na to, aby si vás někdo vzal pod křídla, ukázal vám svět, řekl co se sluší a nesluší a co máte dělat. Mě si k mému štěstí vybral web krasna.cz, což bylo v roce 2012 fakt něco. Hned o mě začaly psát i různé paparazzi blogy. Byl to ujetej svět.

Jenže teď už jsou tři roky, lidi dostali rozum a nás blogerky nechali na pokoji. Mě už není 14, sedím v tramvaji a jedu někam k Masarykovu nádraží na tiskovou konferenci se snídaní Amway, kde budou i další blogerky z naší party krasna.cz. 

Že nezním nadšeně? 
Mám zrzavý vlasy.
Včera jsme s kamarádkou večer testovaly křídy na vlasy a mě z nich zezrzly vlasy a nešlo mi to pořádně vymejt. Nevím, jak na to napsat recenzi. Nemůžu na to najít jediné pozitivum a když jsem naposledy do redakce posílala upřímnou recenzi o tom, jak je něco na pytel, vrátili mi to, že to chce aspoň něco pěkného. Což já ale nevím jak budu hledat, protože to co mám na hlavě je jen jeden velkej vysušenej chomáč. Naštěstí jsem si před pár dny odvezla tátův černý pásnký klobouk Tonak, který nejen že skryje moje vlasy a půlku mého obličeje, ale skvěle podtrhne to, jak se cítím. 

Vystoupila jsem o zastávku dříve, mám ještě krásnou časovou rezervu a jestli něco nesnáším, tak je to čekat na nějaké podobně akci jako jedna z prvních. Myslím, že mi čekání nesluší. Zapálila jsem si cigaretu a postupovala dál podél ošuntělé a hlučné ulice propojující Hlavní a Masarykovo nádraží.

Spolupráce jako blogerka pro web krasna.cz mi dala mnohé. Naučila jsem se trochu nejistě, ale přeci chodit ve světe módy, novinařiny a v prostředí hvězd z českého rybníku, které neznám – což mi připomíná, že teď tam také bude nějaká herečka z Ulice, možná bych si o ní mohla něco zjistit… hm. A nebo ani ne, budou průbojnější blogerky, které se na to budou třást a hlavně stejně nepotřebuju vědět jak vypadá, určitě jí poznám. Je to zvláštní, ale když někdo takový vejde na podobnou akci, vždycky poznáte, že něco znamená. Line se kolem něj taková bílá záře. Asi ty foťáky skutečných paparazzi. 

Po chvíli kroužení kolem budovy ve snaze dokouřit cigaretu a následně se pořádně navonět, potkávám hned u dveří Anetu. Aneta je první blogerka z krásné, kterou jsem potkala a od té doby to spolu táhneme s jistou sounáležitostí. Je o rok starší, modelkovského vzezření, což doplňuje i svou výškou. Nejsem zvyklá na lidi vyšší než jsem já a nejsem z toho úplně odvázaná, ale Anetě to odpouštím. Mám jí ráda. Potkali jsme se tehdy na veletrhu Interbeauty, kde jsme s kamerou v zádech absolvovaly různé procedury- umělé opálení, nehty, umělé řasy, makeup, vlasy… na konci dne jsme zkrátka vypadaly jak lolity nebo zmenšeniny Paris Hilton. Táta mě nechtěl pustit domů dokud nebudu vypadat zase jako normální čtrnáctiletá holka. Takový zážitek nás spojil podobně jako spojí lidi nějaké traumatické zkušenosti.

S Anetou se spolu okamžitě zdravíme a hodíme na sebe ustarané a vyřízené pohledy. Nevím proč, to děláme, na akci nás nikdo nenutil, naopak kvůli tomu ještě meškáme školu. Ale asi se cítíme více důležitě?“To je tady někde, já už tu na něčem byla” ukazuje Aneta na skleněné dveře. Ujmu se vedení a vydávám se vstříc budově, která jinak působí tak zastrčeně ve špinavé ulici u Masarykova nádraží. 

U vchodu ve 2. patře nahlásíme jména a už se nás ujímá mladík s tácem sektu. Okamžitě se sápu po skleničce – na odvahu. Sedáme si ke stolu u okna spolu s drobným občerstvení. Zatímco si Aneta jídlo fotí, já mám čas rozhlédnout se kolem. Pódium jako molo, místo připomíná nějaký cool klub a všude plakáty Amway Santique. Co to bude tentokrát? Za tu chvíli, co jsem měla možnost dostat se na tiskové konference a události jim podobné, zjišťuji, že není každá tiskovka jen tak nějaká tiskovka. Každá je úplně jiná a nikdy nevíte, co vás čeká, protože v zájmu udržet si pozornost novinářů se různé agentury i samotné firmy snaží vymyslet zajímavý program. Často znamená, že pozvou slavnou osobnost nebo nabídnou nějaký doprovodný program.

Na scénu přichází šéfová. Je to žena, která nám posílá všechny pozvánky, dárečky a další. Žena, díky které tu vlastně dnes můžeme být. Přichází s paní, která to tu organizuje. “Ahoj holky,” pozdraví nás “to jsou naše blogerky, jelikož jsou ještě dost mladé bereme je takto po více, aby nebyly z takových akcích nervózní.” Trochu se trefila, protože když jste ve čtrnácti letech najednou místo nějaké školní exkurze mezi dospělákama, kde všichni očividně všemu rozumí a každý se s každým zná. “No to je super, vás rovnou využijeme na nějaké účesy, co vy na to?” usmívá se od ucha uchu paní se zářivě blond vlasy. S Anetou se zatváříme zcela profesionálně a s úsměvem přikývneme. “Jee ahoj holky!” přiřítila se Wendy, další z naší blogerské party.

Dohromady nás pro krásnou psalo něco kolem patnácti blogerek. Myslím, že jsem se už stačila poznat s většinou. Naší největší celebritou byla Lady Vanilka, která kolem roku 2012 byla jednou z nejčtenějších blogerek. Lidí ji buď milovali nebo nesnášeli. Byla to holka, která už v patnácti pochytala veškeré návody na život, za což ji mnoho lidí nemělo rádo. Ostatně o tom, že o životě víme všechno, jsme si myslely všechny, jinak bychom neradily holkám, stejně starým jako jsme byly my, jak na kluky, jak se koupat, jak se líčit…

Na každou nějakou novinářskou akci, přehlídku nebo jinou událost jsme měli většinou šanci dostat se dvě blogerky a díky tomu jsme se tak postupně seznamovali. 

Vzpomínám na svou úplně první událost. “Přehlídka nové kolekce značky Next” což ve skutečnosti byla jedna místnost v kanceláři na Příkopech plná nové kolekce. Showroom. Ale to já nemohla vědět. Čekala jsem skutečnou přehlídku. Jelikož ale moji rodiče celé té věci moc nevěřili a báli se možná, kde chce kdo jejich naivní mladou dcerušku znásilnit, vyslali se mnou mojí babičku. Chudák babička si sedla do křesla a čekala až si celou kolekci prohlédnu. S velkýma očima jsem obdivovala ty krásné a očividně sběhlé redaktorky z Elle, které se s organizátorkami vybavovali a kolekci jim hodnotili. Já si jen vyděšeně fotila poličky, pak si vzala dárek a rozloučila se. Dodnes mám schovanou cihlově oranžovou koženkovou kabelku z té kolekce na památku.

Na dalších akcích jsem již zářila sama nebo se svou velmi dobrou kamarádkou se kterou se znám od dětství a se kterou jsme si založily (ty už skutečné blogy) ve stejný den.
A tak jsem se seznámila s Anetou.
Pak byl první pražský fashion weekend v Pařížské ulici a já, Wendy a Kirsten jsme měli jít i na tiskovou konferenci do Buddha baru a pak následné přehlídky. Jediná Kirsten tehdy sebrala odvahu a zeptala se šéfové, co vlastně je tiskové konference a co kdo po nás bude chtít.
Dále jsem se seznámila s Leou a Gabrielou v Karlínské Bageterii. Kde jsme čekaly na fotografku, která se nás ujme a se kterou si půjdeme hrát na modelky a stylistky na fashion days.
A nejvíc holek jsem poznala na nahrávání naší společné talkshow – tedy jejích dvou dílů – a kde jsem již přestala věci vidět s růžovými brýlemi, začala poslouchat Nirvanu a tak nějak pohrdat povrchními věcmi, tématy a lidmi. Tehdy jsem se přes prsty dívala na přehnaně ambiciózní blogerky….

No a podobně tu sedím teď tady. Skeptická, oděná v černé jako Johnny Cash. Dokud svět nebude v pořádku budu nosit černou… a zrzavou hlavu očividně.

Z myšlenek mě vytrhlo Wendyno cvakání fotoaparátu, usmála jsem se a na malou chviličku i zauvažovala o vmísení se do konverzace, ovšem to jsem také rychle zavrhla. Šéfová nám přinesla laky na nehty od Essie, které testovaly v redakci. Krásný růžový, rudý a nechutný cihlově oranžový. Dala holkám vybrat a díky mé neprůbojnosti mi teď podává přesně ten nechutně oranžový, který (logicky) zbyl. Zašklebím se na něj.

“Dámy a pánové, ráda bych vás uvítala na dnešní tiskové konferenci k představení řady produktů Amway Santique…” rozezněl se hlas paní se zářivě blond vlasy, která stála na molu. Tisková konference začíná.

“Holky, pojďte teď vás nějak hezky učešeme.” zavelí poté, co nás o všem informuje, paní od Amway a my se vydáváme ke dvěma židlím, u kterých jsou rozestavené kadeřnické pultíky na kolečkách a připravené dvě dokonalé vlasové stylistky.

“Máte takové vlnité vlasy, tak vám je ještě trochu zvlníme, souhlasíte?” usmívá se ta má.
Přikývnu.
Začne se prodírat mým zrzavým chomáčem vlasů. “Vy máte ty vlasy tak hrozně vysušené, jak často si je myjete?”
“No včera jsem si je myla naposledy, ale já se snažila vymýt křídy na vlasy, které jsem testovala a díky nim mám teď na hlavě tohle…”
“No ale takhle vysušené, neříkejte mi, že to jinak nemíváte?”
“Ne, jinak jsem s nima spokojená” snažím se vysvětlit, zatímco ona se mi vší silou snaží rozčesat ten chomáč a očividně mi mou historku nevěří. Podívám se na Anetu, které vlasy opět pro změnu žehlí. Vždycky. Vždycky mě moje vlnité vlasy kulmujou a Anetě její rovné žehlí. Absolutně bez fantazie ty lidi, musím říct. A nebo s námi nechtějí mít takovou práci. Co bych za to dala, ale kdyby když už tak mi někdy někdo ukázala jak vypadám s rovnými vlasy,…

Najednou se kolem nás začne ochomýtat ta celebrita, které stále nemůžu přijít na jméno. Zato Wendy ji očividně zbožňuje a tak se rozhodla s ženou v bílém overalu a krátkými blond vlasy udělat rozhovor. Ivana Jirešová. Hm.. ne že bych byla o něco chytřejší. Vážně, vím všechno o mrtvých rockových hvězdách, ale jakmile přijde na žijící osobnosti jsem úplně v háji.

Po dokonání jejich ne tak originálního uměleckého díla se s Anetou necháváme vyfotit od Wendy na molu, kde probíhala tiskovka.

Šéfová se na mě ještě trošičku zamračí, jelikož jako vyslankyně za krasnou si nemohu dovolit pít alkohol aniž by mi bylo osmnáct. Podobné pravidlo bylo i na party k prvním narozeninám krasna.cz. A jak by to tam s alkoholem bylo zábavnější. Čtenářky magazínu, které vyhrály účast na této party, totiž nešly za námi, jak se čekalo – setkání blogerek s čtenářkami – ale více je zajímal Harich a Bendik. A my jsme tam stály v hloučku jak černé vdovy se zářivě růžovou Dominikou Myslivcovou uprostřed a jediný, kdo si po nás občas povzdechl byli nějací fotografové. A do toho všeho žádný alkohol. Světe, co se s tebou děje.

Odcházíme pohromadě. Šéfová se nás ptá, co kdo chceme dělat po škole. Ačkoliv se mě nikdo neptá, prohlásím, že chci studovat filosofii. Sklidím pohledy, které jasné říkají, že mi na to nemá nikdo, co říct. A jsem spokojená.

Odcházím s nakulmovanými vlasy a přípravky Santique pro ultra moc vysušené vlasy, jaké prý mám a mám se podle toho k nim začít chovat.

A tak jdu domů, zpět do normálního světa.

Tyto kontrasty mě prostě baví.

A ještě raději dělám kontrast v těchto kontrastech.

Šedá v zářivém světě a zářivá v šedém světě.