Už jsem zase někdo jiný.
Potřebuju páku, co by mě vtáhla zpátky do reality. Do mojí reality.
Je pozdě.
Jsem unavená. Mám hodně práce, ale nejsem schopna tím hnout.
Za vším co se dnes událo mám mlhu.
To byl někdo jiný. Jakoby se to ani nestalo. Jakoby celý můj odsavadní život byl sen.
Cítím samotu. Ale ne tu obvyklou, příjemnou. Náhle jsem se vzdálila i sama sobě.
„Já je někdo jiný.“ (Arthur Rimbaud)
Veškerá tíha noci se usadila na mých bedrech.
A já jako bych zmizela.
Já jako bych nebyla.
Ale zítra to bude zase dobré. Zítra zase budu.
A ráno se zastydím a zasměju tomu, co bylo dnes.
Tomu, co teď píšu.
Ale nesmažu to.
A nevím proč.
