Sedím naproti oknu a vydechuji šedivý, špinavý kouř, který se vzápětí vrací naproti mě. Nedbaje otevřevřeného okna. S větrem se spojili, aby mě usvědčili z mého hanebného činu jakým jen kouření může být. Je to moje malé tajemství.
Stejně jako pití. Alkohol a cigarety. Rock’n’roll, že?  Ne. To není o tom. Možná trošičku.
Poslední kapka vína se dotkla mých rtů, ta nejsladší. U cigarety to tak není. Cítíte pachuť, když už dojde tabák a vy vdechujete buhví co. 
Zapálením svíčky riskuji, že ze mne náhodný kolemjdoucí bude mít legraci. Nebo strach. Od kdy se starám o náhodné kolemjdoucí? Odjakživa. 
V tom vězí můj problém. Nedokáži určit kdo jsem, ale dokáži zahrát, kým jsem před tou masou lidí, kterým se snažím ukázat. 
Když nedokážeš být lepší než oni, musíš je zmást.
Když nemžeš mí toho, koho chceš, buď jím.
A tak tu jsem. Napodobenina rock’n’rollového krále. 
Ne Elvise. Ne Berryho. Toho dalšího.
Toho mezi tou obrovskou hromadou králů rock’n’rollu.
Cítím jak mi brní rty z toho, jak v nich proudí alkohol. 
Neměla bych být teď šťastná?
A nejsem?
Píšu. A děsí mě to. 
Ne protože bych snad psát neměla.  Upřímně, dnes jsem porušila již tolik nepsaných zákazů, které by mě dřív ani nenapadlo, že bych mohla porušit, že nad nějakým psaním s hlavou vystrčenou proti otevřenýmu oknu v mrazu už bych si vážně hlavu nedělala. 
Děsí mě spíše fakt, že to co píšu nemá smysl. Vždyť všechno, co dělám, musí mít smysl, ne?
Ale ne. Já teď pouze sedím a ťukám do klávesnice pouze z důvodu, že si vychutnávám celý ten proces. 
To je jeden z dalších případů, kdy lituji toho, že nemám psací stroj. S psacím strojem by to byl přeci jen požitek o něco větší.
Alkohol vyprchává. Je mi hůř. 
Konce prstů mám již zcela červené.
Končím
Bez jakékoli pointy, myšlenky či závěru dopisuji poslední řádky.
Ach samoto, drahá, sladká samoto.
Budeme spolu žít, do smrti, bez jakýchkoli citových zabarvení či přídavných jmen.
Samoto.
Dobrou noc. 

28/2/2014