Poezie bezejména a muž bez tváře

Zveřejněno 28. 4. 2019

“Láhev od žalu je prázdná však dolít si do sklenky, myšlenka spásná, kolik na zlomené srdce, potřebuješ lepenky? To z mého já se stal zrádce”
Koukám na telefon a čtu to stále dokola. Básnička od úplně neznámého muže. Dobře. Tak jdeme na to. 

„Společnost hledat u samoty, Lásku v nenávisti, Sílu ve slabosti. Upíjet ze sklenice života doušky smrti.”
„Protože se zlomenými křídly Nejlépe se létá S rozbitými sny Nejlépe umírá A se zničeným srdcem Nejlépe miluje.” 

Píšu verše a nevím, co přesně chci vyjádřit, ale vím, že ten neznámý muž, co mi teď napsal bude vědět.

“Však láska je jen snem z morfia,  pod okny vane meluzína,  šelma pod postelí oči nezavírá,  propadiště pod provazy – mrtvol pódia.”
A následuje další.
„S váháním kradou sny mé činy, vždyť kdo miluje je někdo jiný, ve vodě odraz klamný.”
„Slíbat krev ze rtů,  tiše šeptat v tom mrazivém děsu,  tiše šeptat slůvka,  na kabátu nášivka,  tmavého srdcetvaru,  a dál se slůvkama si hraju. Píšu pohádky pro sebe,  o tom, že Ti kdo trpí,  Ti půjdou do nebe.  Místo toho duše zetlí,  pro ty, co milovat nesmí.”

Píše dál “Muž bez tváře” jak si říká na twitteru. A tak to následuje dál. Komunikace ve verších, dvou ztracených duší, co se nikdy nepoznaly. A každá bojující se svými démony. Trochu bourbonu a trochu poezie. 

Půl roku na to se objevila další zpráva. Další poezie. 

A najednou jako by jsme během té poezie poznali člověka.

Nebylo za potřebí jména a nebylo za potřebí kontextu. Nějaký tam zkrátka byl. Po dvou letech jsme se představili jmény. Která byla ale stejně zbytečná. Nic než jen nálepka. A nikdy jsme se nepotkali. Přesto však ta poezie, jakoby byla nedílnou součástí osamocené etapy života, kterou jsme strávili spolu. 

Týden od tvého odchodu

Týden od tvého odchodu

Toto nikdy neměl být úplně článek. Je to vzpomínka na dobu mého vztahu na dálku. Vztahy na dálku jsou něco úžasného a otřesného zároveň. Máte všechno a nemáte nic. Když jste spolu je to vždycky romantičtější a vrušující než obyčejné vztahy, ve kterých spolu dva tráví...

Jaký to je, když je ti osmnáct?

Jaký to je, když je ti osmnáct?

21/12/2014 Sedíme v autě a pozoruji jak se v bočním okýnku rychle mění panoráma. Řeka, lesy, skály, řeka, vesnice,... vše se to míchá a splývá do sebe. Domy se rozpíjí a můj mozek si z nich skládá surrealistické dílo podobné tomu od Dalího. Cesta za rodinou má vždycky...

Večery a místa, kterým propůjčíme duši

Večery a místa, kterým propůjčíme duši

Večer, co večer ožívám. Obzvláště teď, kdy je brzy tma, což je ideální pro nočního tvora, za kterého se považuji. Z repráku se line hudba Iron Maiden. Deska se točí a občas zaskřípe. To je to krásné na starých deskách. Tuto mám z obchodu pro staré desky, který se...