28.04.2019

“Láhev od žalu je prázdná však dolít si do sklenky, myšlenka spásná, kolik na zlomené srdce, potřebuješ lepenky? To z mého já se stal zrádce”
Koukám na telefon a čtu to stále dokola. Básnička od úplně neznámého muže. Dobře. Tak jdeme na to. 

“Společnost hledat u samoty, Lásku v nenávisti, Sílu ve slabosti. Upíjet ze sklenice života doušky smrti.”
“Protože se zlomenými křídly Nejlépe se létá S rozbitými sny Nejlépe umírá A se zničeným srdcem Nejlépe miluje.” 

Píšu verše a nevím, co přesně chci vyjádřit, ale vím, že ten neznámý muž, co mi teď napsal bude vědět.

“Však láska je jen snem z morfia,  pod okny vane meluzína,  šelma pod postelí oči nezavírá,  propadiště pod provazy – mrtvol pódia.”
A následuje další.
“S váháním kradou sny mé činy, vždyť kdo miluje je někdo jiný, ve vodě odraz klamný.”
“Slíbat krev ze rtů,  tiše šeptat v tom mrazivém děsu,  tiše šeptat slůvka,  na kabátu nášivka,  tmavého srdcetvaru,  a dál se slůvkama si hraju. Píšu pohádky pro sebe,  o tom, že Ti kdo trpí,  Ti půjdou do nebe.  Místo toho duše zetlí,  pro ty, co milovat nesmí.”

Píše dál “Muž bez tváře” jak si říká na twitteru. A tak to následuje dál. Komunikace ve verších, dvou ztracených duší, co se nikdy nepoznaly. A každá bojující se svými démony. Trochu bourbonu a trochu poezie. 

Půl roku na to se objevila další zpráva. Další poezie. 

A najednou jako by jsme během té poezie poznali člověka.

Nebylo za potřebí jména a nebylo za potřebí kontextu. Nějaký tam zkrátka byl. Po dvou letech jsme se představili jmény. Která byla ale stejně zbytečná. Nic než jen nálepka. A nikdy jsme se nepotkali. Přesto však ta poezie, jakoby byla nedílnou součástí osamocené etapy života, kterou jsme strávili spolu.