Středa je nejideálnější den na to vyrazit někam do baru se skupinou přátel. Pátky nejsou dobrý, když vás je víc a nechcete jen lovit a být loveni. V pátek jsou bary plný a barmani pomalý a lidi divný. Sobota je druhej pátek a neděle už je zase až moc zabito. Kluby v neděli zavírají i o půlnoci, pokud nejsou úplně zavřený. Pondělí je druhá neděle. A tak dále. Středa je skvělý přímo na tenhle účel. Parta přátel, kteří se zatím mezi sebou ani tak moc neznaj. Každého znám odjinud. 

Máme dokonce k dispozici ještě starý byt. Máma se stěhuje a všechny důležité věci má již v bytě novém. Budiž tedy rozlučka se starým náš přístřešek po této noci. 

Jdeme do Vagónu. Do klubu, který se brzy stane naším útočistěm proti všemu. Je to zapadlý ale už minimálně od 60. let vyhlášený klub na Národní třídě. A národní třída je národní třída. Vždycky byla a je místo pro mladý lidi, co chtějí měnit svět. Ač to dnes děláme jakseříká od stolu. 
Scházíme po schodech v pasáži dolů, následujeme šipku “fitness” a procházíme kolem vyhazovačů. Už na schodech slyšíme ty tóny. The Doors. Revival. Bohužel. Nic ale, co by nespravilo pár skleniček, slabého světa a cigaretového kouře.

Po usednutí se samozřejmě začne probírat incident, který se nám udál cestou sem. Tedy o tom jak jsem se pohádala s mužem, kterého zrovna pustili z vězení. Snažila jsem se mu vysvětlit, že s ženou se jedná jinak než on jednal se mnou. Načež se nakonec omluvil, řekl nám svůj životní příběh a potvrdil mi, že skutečně ve vězení dělaj tetování. Zatímco si kluci povídají, my holky vyrážíme tančit na parket, který je poloprázdný, jak jsme doufali. 

Večer odsýpá v příjemném duchu se skvělou hudbou. Párkrát se na mne otočí muž, jež se svými přáteli tančí před námi. V tu cvhíli však začne hrát píseň Hello, I love you won’t you tell me your name. Muž se otočí a začneme tančit spolu. A tančíme. Tančíme dokud kapela nezačne hrát. 
Když kapela dohraje, zábava přestává v tomto klubu jen na chviličku, pak totiž přichází zábavnější část. Začne totiž “rockotéka”. Muž se představí jako Lars z Belgie, co má garážovou kapelu. “Parket je prázdný.” ukáže a spiklenecky na mě mrkne.”Jdeme to roztančit!” beru ho za ruku a táhnu směr na prázný parket, kde už pomalu začíná hrát hudba.Dva cizí lidé přišli na prázdný parket. Chytil mne za ruku a začali jsme tančit do rytmu starých písniček, které jsme milovali, zpívali jsme ta slova. Slova o lásce ačkoliv jsme se vůbec naznali. Alkohol má zvláštní vliv na lidi. Ale především ta hudba a pohyby, kterými mne můj taneční partner obdařil. Najednou kolem nás bylo spoustu lidí ačkoliv parket patřil hlavně nám. “To my, jsou tu kvůli nám.” usmívá se můj taneční partner. 

Přišla chvílie, kdy si planety vyměnily své stanoviště a my se stali středem vesmíru. A svět se zastavil. Byla jen hudba a my dva. Tančili jsme a svět se přestal točit. Otočka, přitiskl mne blíže k sobě, pak jsem udělali dva kroky dozadu. A pak zase horký dech cizího člověka na mém čele. Nikdy jsem nezažila takový tanec, kdy bychom pba věděli, co máme dělat a tančili jsme tak lehce. Opile možná. Možná je to celé v mé hlavě. Možná ve skutečnosti to tak dokonale nevypadá. Možná se jen potácíme jak dva opilci po parketu sem a tam. Kdo by to ale řešil v takovou významnoi chvíli, kdy hvězdy tančí podle nás (nebo nám to tak přinejmenším přijde). 

Je horko, odcházím nahoru na vzduch se svým doprovodem. “I loved you from the very first time I saw you” řekl a přitiskl mne blíž k sobě. “I wish you would live closer to me. We would be perfect together.” Zašeptal a teprv v tom okamžiku mi došlo, že ačkoliv je to poprvé, je to současně i naposledy co budu moct líbat tyhle rty. A tak jsem se natáhla pro svůj polibek. Čas se nehýbal. “Baby, we can stay like this.” 

Samozřejmě, že v tu chvíli se vyřítili moji kamarádi, s mojí kabelkou a s plánem, že klíče mají, teď se jen dopravit na místo určení. Náhodou mě našli a tak mne nechali jít spát do mého starého bytu s nimi. 

Každý jsme měl svou místnost. Kamrádka s jedním kamarádem v kuchyni, druhá kamarádka s kamarádem z nějakého důvou na chodbě (ačkoliv tam byl ještě obývací pokoj) a já a můj Belgičan v ložnici. Ještě chvíli jsme tancovali a já věděla, že si na ten tanec párkát ještě vzpomenu. Ráno jsme pak všichni jeli za svými povinnostmi. Belgičan (jak jsem později zjistila) jel pouze s jednou ponožkou, nic neřekl. Večer jsem šla do svůj rock’n’rollový žal zahnat na vernisáž I’m Ok od Andyho Warhola. Belgičan mi pak psal, chtěl si Skypovat, ale v 17 to je to poslední, co chcete. 

Protože vám je 17 a vy chcete přeci tančit. Chcete zastavit svět a pohnout vesmírem.