21.10.2018

Krása je strašně přeceňovaný a zároveň relativní pojem. Krása není jedna. A teď tu nehodlám rozebírat povrchní krásu a krásu uvnitř. Moc diskutabilní a ne příliš můj šálek kávy. 

Sedím v klubu a tentokrát tak trochu ne z vlastní vůle. Proto se nebavím. Přežívám a pozoruju. Je zvláštní, jak se mění pohled na věc, když místo, aby jste se bavili na parketu, sedíte stranou. Všechno je to mnohem komičtější
“Techtle” je bar na Vinohradské ulici. Jednoduše se vydáte z Karláku noční tramvají na Mírák, seběhnete kolem divadla ulicí dolů a o blok dál už uvidíte velký nápis a rovnou schody dolů. Pod zemí najdete dvě patra. Nahoře jsou lidi, co dohánějí, co ztratily, ať už to bylo cokoliv, hraje se tam cool hudba a je to tam na nic, dole ale hrajou oldies světoznámé i české. Včetně Michala Davida a Karla Gotta. A překvapivě tam se koncetrují mladí lidé. 

Loviště. Těžko určit, kdo je lovec a kdo gazela. Jednoduše možná proto, že i gazely jsou lovci. Není těžký prohlásit se na tomhle místě za krásku. Tady stačí být holkou a už máš několik nabídek na strávení zbytku večera.  Můžeš mít vlasy krátký nebo dlouhý. Můžeš být blonďatá nebo černovlasá. Můžeš být pole poslední módy nebo ve zvonáčích (počta, kecám, tyjsou teď taky v módě žejo). Můžeš mít nadváhu, křivky nebo být vyhublá. Můžeš mít zlomenej nos a předkus? Vnitřní krása? Určitě. 

Proboxovávám se skrze líbající se tanečníky a kličkuji mezi usměvavýmy pohledy dychtivých a osamělých pánů ven na záchody. Slečny právě dofotily selfie a já si mohu umýt ruce.  Okej. Tak ne. Z kosmetických taštiček (jak se dá takovej arzenál narvat do psaníček? Jsem ráda když tam dám rtěnku) vylézají pudry, mini hřebínky. Na co? K čemu? Zaprvé, v tý tmě to nikdo nepozná. Za druhé, stejně se to rozmaže. Za třetí, každýmu je to jedno. 

Jsem moc kritická. Většinou se taky bavím. Asi špatná konstalace hvězd.  Proč chodí normální lidi do baru/ do klubu/ kamkoli kde je tma, hlasitá hudba a alkohol, když ne za účelem lovu? Proč si tamhleta holka stěžuje, že jsou kluci kreténi? Věděla do čeho jde. Tvrdej výměnnej obchod. A chodí to tak po staletí. Loví, lovíš, lovíme. Co? Easy fuck. Vztah? Určite… Kde vlastně může člověk najít někoho na vztah? Ve škole? Práci? V metru? Na facebooku? V baru? Když nad tím tak uvažuju zdá se mi, že vztahy jsou teď něco výjmečnýho.

“Čau, jo sem to já.” přisednul si ke mne blonďák v bílým tričku. Kamarád si dělává srandu, že v tomhle baru všichni vypadají stejně. Stejný účes a stejný bílý tričko. Možná chodíme na srazy nějaký sekty a nevíme o tom.  “Kdo?” “Jo, znáš mě z televize” usmívá se a máchá ve vzduch skleničkou s růžovým koktejlem “Aha?”  “Ze sportu na Nově” mrká. A jeho klučičí parta kámošů vzadu se na něj kouká a nejspíš čeká, jak mu to zabere. Nezabralo, tak usedá k protějšímu stolu k dvojici holek.  A vypadá, že tentokrát by mohl pochodit.