Dole pod zemí. Smrad z cigaret, potu a rozlitýho piva. Tam jsem začala žít. Hlasitá, tvrdá hudba a tichý, měkký chlapi. Tam, kde byla žena královnou. Tam jsem se to naučila využívat. Teď zakázali cigarety. Inovujeme. A tam to teď smrdí jen rozlitým pivem, potem a zvratkama. Takhle asi vypadá stáří.
Čtvrtek, pátek, sobota, pondělí. Bylo to fuk. Hnili jsme v díře a přitom vládli světu a do toho jsme pořád hledali. Třeba sex, nový kamarády, pivo zadarmo, cigarety zadarmo, trávu, řešení politické krize, smysl života.
Nakonec jsme našli sami sebe a uvědomili si, že všechno, co potřebujeme je láska. Přitom nám to Beatles pořád zpívali, když jsme tam stáli, tancovali a kupovali si cizí lidi úsměvem.
Jako tenkrát, když kamarádka usnula kamarádovi na rameni a došlo jí, že tam chce usínat častěji. Dokud jí to neomrzí.
Nebo když si tam jiná kamarádka uvědomila, poté co chtěla a zkusit sex na záchodech s neznámým mužem, že se musí zamilovat nejprve do sebe.
Hlavně když se z mého tamního románku stalo osudný setkání. Dvakrát. A pokaždý to nevyšlo.
A pak jsem se zamilovala. Kdy že to bylo? A kdy že to začalo?
