Chtěl po mě se všeho vzdát. Já chtěla jenom čas.
Mám ty nejvyšší podpatky, které jsem doma našla a stejně moje sebejistota je až nebezpečně u země. Přišel ten konec června, jehož příchod jsem se snažila tak dlouho ignorovat.
Přijel Brit, abychom si prý konec našeho vztahu ujasnili z očí do očí.
Uhodila sedmá a on stál na rohu národní třídy a čekal. Postava z již dávný minulosti, která tak dlouho byla už jen abstraktním pojmem pro něco, co dávno nebyla pravda.
Pozdravili jsme se. Zmínil, že vypadám jinak. Šli jsme do Louveru. Objednali si víno. A čekali až v krvi bude proudit dostatek téhle falešné alkoholové odvahy, abychom mohli přestat řešit věci jako počasí, mojí maturitu a další blbosti a přejít k tomu, proč tu vůbec jsme.
„Já ti nabízel Anglii. A ty si vybereš tohle hloupý město.“
V Louveru v kuřáckým salonku nejsou okna. A ten brit muže děkovat pánu bohu, že nejsou. My češi jsme naučený se se vším vypořádat vyhozením z okna. A absence oken ho dnes zachránila před přistáním na tvrdém chodníku národní třídy. BrExit in real life.
„Takze celej ten rok a půl byl promrhanej čas.“
„Možná. Mrzí mě, že to vidíš takhle. Já si to celkem užila.“
„Jak řekneš česky- už mě nikdy neuvidíš- abys vážně pochopila, co to znamená.“
„Zkus translator.“
