Podtitulek: Proboha lidi, kam jste dali rozum?
Nadpis: Svět pseudo-fashion blogů
Podnadpis: Kvantita, kýč, komerce a jednou třeba budu slavná
Podívejte, po tomhle článku na mě klidně vypište odměnu.
Vypadla jsem z komunity. Úplně. Už ani nevím, kdo jsem.
Byl pozdní večer, únor
večerní únor, PJ se nudila.
A interentu zval k pátrání hlas,
kde blogy zaplnil se háj.
To je fuk. Jsem zděšená, smutná a přitom se i trochu bavím.
“Štve mě, že je taková zima, že nemůžu fotit outfity.”
Holka. Mě štve, že je taková zima a já se nemůžu vhodně oblíknout na cokoliv, a když tak venku cvakam zubama jak ořezávátko na tužky.
Je taková zima, že jsem ráda, že vylezu ráno z postele.
A vážně, strašně mě mrzí, že ty nemůžeš vyfotit svůj outfit, kterej nikoho vůbec nezajímá, protože stejnak bude vypadat jak výloha z H&M a to ještě v tom lepším případě.
Recenze a reakce
Ano, prosím, řekni mi, jak je ten novej parfém od MissSporty dobrej, protože ho máš. Nebo ten lak od Essence. Ovšem nemám nic proti recenzím. Krom toho, že to někoho vážně může zajímat, tak taky vím, že se někdy prostě musí napsat. Ach. Při mé spolupráci s krásnou jsem se napsala o tolika produktech. (jednou mi přišel chleba Penam s lístečkem “recenze” a prý vážně nešlo o vtip.) Žádný z nich nebyly dobrý (ten chleba byl taky dost odpornej a to jsem netušila, že u chleba jde) a já nesměla napsat, že jsou špatný, to bylo teprva peklo. Takže nakonec chválíte jen vůni toho “zázračného” krému.
Co je ale na recenzích komický jsou ty reakce v komentářích.
“Jo, to zní výborně, určitě koupím.”
“Teda ta tvářenka vypadá dobře.”
“Řasenku už dlouho hledám asi si jí koupím.”
…
Vážně?
Vááážně?
Komentáře
Vyfotila bych vám stav svěho staršího notebooku. Dej mu pánbůh věčnou slávu.
Tenhle notebook jsem měla v době, kdy jsem začala psát “normální” články a čekala jsem asi moc, protože jsem doufala v rozumný reakce.
Komentáře jsou chlebem, potravou, slastí, vínem pro lidi, co se s něčim píšou.
Ale vážně, když nemáte, co napsat, nepiště nic.
Ten notebook nemůžu vyfotit, protože by to nemělo cool kompozici (třeba jednou) ale apeluji teď na vaší představivost…
Jak asi může vypadat notebook, když do něj rezignovaně párkrát s mocným úderem o klávesnici složíte hlavu?
Jak může fungovat klávesnice do níž vyplivnete rozpité kafe, ve snaze zabránit si udušení se jím?
A jak asi může vypadat obrazovka, když si s ní dáte highfive, když po veškeré té beznaději konečně vidíte světlo na konci tunelu v podobě chápajícího člověka?
Ještě jednou uvidím pod článkem pozvání na giveaway a dokončím plán na vyhubení lidstva.
Vážně.
Kreativita a tvořivost
Za vrchol kreativní činnosti pokládám, soudě podle fashion blogů, že si vytisnku obrázky z tumblru a polepím si s nima
a) sešit
b) diář
c) pracovní stůl
d) zeď
e) počkat, v kreativnosti se přece meze nekladou
A pak prosím, nezapomeňte napsat článek s návodem.
Jo a když takový článek uvidíte, napište tam komentář:
“Super! Někdy určitě vyzkouším! Chtěla bych pozvat tebe a tvé čtenářky na svůj blog, kde právě pořádám giveaway”
Blogy jako přes kopírák
Já nevím, kolik jsem těch blogů viděla. Fakt ne.
Už tam neni nápad.
Všechno to vypadá stejně, obsah je stejnej.
Fotešky zdravýho jídla, fotešky outfitů, fotešky něčeho.
Článešky o pozitivním přístupu k životu, o dnešním dni, o tom že jednou budete všichni slavný.
Svět blogů jde do háje.
Teď je jasný, že jakmile ti je 11 už si zakládáš blog.
Ale nepyšněte se vy 20+ z vás mi šla taky hlava kolem.
Díky bohu za výjimky, co potvrzujou pravidlo.
Uvažuju, že bych každou dobrou blogerku pozvala na víno.
Nevydělávám a i tak si jsem stejně jistá, že bych na to měla.
