Račte si přát?

“Ahoj!” mával na mě už z dálky. Závan minulosti. Ukázka toho, jak jsem byla hloupoučká.
“Ahoj” Zamručela jsem. Vůbec jsem se s ním vidět nechtěla. Neměla jsem na něj náladu. “Kam půjdem?” zeptala jsem se.
“Kam chceš.” zasmál se. “Fajn, mám šílenou chuť na kafe, tak třeba k Mekáči?”
Na Václaváku, jsou tři McDonaldy. Co myslíte. V prvním bylo moc lidí, v druhém to ‘smrdělo’ a ve třetím bylo opět moc lidí.
“Tak kam teda.” kombinace mé špatné nálady a jeho neschopnosti někde se už usadit zvyšovala mou akutní potřebu pořádné kávy.
“Do Starbucku.” zazubil se. Samozřejmě. Který jiný podnik by byl dostatečně cool, aby si tam mohl jít pan milostpán sednout.
“Ne, tam mi to kafe nechutná.” řekla jsem a nelhala. Navíc jsem si vzpomněla na jednu báječnou kavárnu. Pravý opak Starbucku. “Už vím kam půjdem.” řekla jsem a vydala se směrem na Staromák a ještě dál až k Vltavě.
“Kam?” smál se a šel za mnou.
“Uvidíš.” Uvidíš…
Po cestě jsme míjeli spoustu naleštěných kaváren pro turisty, spoustu podniků ‘na úrovni’ všechny samozřejmě neunikly jeho očím a před každou navrhoval, abychom si tam už sedli, buhví kam ho táhnu. Mlčela jsem.
Když jsme došli do mé nejoblíbenější kavárny a otevřeli těžké dřevěné dveře vyvalil se na nás obrovský smrad kouře. Sešli jsme po rozvrzaných dřevěných schůdcích dolů a posadili se k odřenému a ošoupanému dřevěnému stolečku. Ten nejmilejší pajzl v Praze. Z oknýnka jste mohli pozorovat nohy kolemjdoucích a na zdech nespočet hodin, které však neukazovaly čas a kde nebyly hodiny, tam byl obraz. Věděla jsem, že to neni to, co si představoval, ale překvapivě mlčel.
Přišel k nám rozcuchaný a neupravený barman, který mne už za tu dobu zná,  takže se na mne usmál a řekl “Ahoj, tak co to bude?”
Nadechla jsem se, že jej také pozdravím a řeknu, co chci, ale v tu chvíli se ozval můj doprovod.
“Čau, my si dáme dvakrát latté a dvě cocacoly.”  objednal aniž by se zeptal, co chci. On prostě věděl. Myslel si, že ví.
Barman se pouze zmateně podíval na mě a na něj, otočil se a šel pryč.
“Ty ho znáš?” zeptala jsem se.
“Ne, ale on asi mě jo.” zasmál se a pokrčil rameny načež se rozesmál ještě víc.
To mi stačilo. Jak jsem se kdy mohla bavit s takovýmhle arogantním a namyšleným stvořením? Ne, že bych to tenkrát nevěděla, ale přeci jen. Je možné, že se ten kluk stává den ode dne sebestřednějším?
Donesli nám latté a kolu a já mlčela.
Snažil se mluvit o sobě. Já mlčela.
Atmosféra začala houstnout. Byl nervózní a já si to užívala.
Vážně. Ticho je ta nejlepší zbraň.
“A co ty? Jak se máš?” ptal se.
“Dobrý.”
“Něco novýho?”
“Nene.”
V rádiu hráli Pink Floydi, Bon Jovi. Poslouchala jsem písničky, hrála si s pěnou a kafe a pomalu jej upíjela.
On do sebe všechno rychle kopnul. Neuspěšně se pokoušel navázat konverzaci.
“Dáte si ještě něco?” přišla k nám starší paní. Ten, co nás obsluhoval na začátku seděl na baru a četl si noviny.
“Dáš si ještě něco?” podíval se na mě.
“Nene.” usmála jsem se.
“Tak já zaplatím.” řekl
“Platí se na baru.” odvětila paní a odešla.
Zmateně sáhl po peněžence a odešel zaplatit.
Rozhodl se, že mě ještě mermomocí doprovodí domů. Nechala jsem ho přitom. Když mu to udělá dobře.