Večírek na uvítanou

Zveřejněno 19. 10. 2013

Sedím a upírám nenávistný pohled na obří kufr, jehož obsah vytéká napovrch a zabírá tak polovinu místnosti. Když v tom cinkne lžička o dno misky. Došla zmrzlina. Rychlý pohled na hodiny a zpět ke spalování kufru očima. Je 21:26 už hodinu mám zpoždění na svůj uvítací večírek a přesto tu sedím a cpu se zmrzlinou. Vsadím se, že si ani nikdo nevšiml, že ten, pro kterého se celá ta věc pořádá tam není. Přinejmenším již je každý ve správné sobotní náladě a euforii.

Před třemi týdny v pátek v noci mi volala kamarádka, kde mi takřka oznámila, že v neděli ve dvanáct mám být připravena na odjezd na praxi do Německa. “Dobře.” řekla jsem a začala uvažovat nakolik je jeden den hodně či málo pro zabalení a dokoupení všech potřebných věcí, vyřízení pojištění, výměny korun za eura a psychickou a jazykovou přípravu.

Následující tři týdny jsem pak byla v nějakém Lichtenfelsu někde v Bavorsku a snažila se dělat že jsem jako oni- Němci a nikdo mi to moc nežral. Moje němčina, která se doposud skládala se slov Ja, Nein a Danke se teď rozrostla ještě o slovo Mahlzeit (Dobrou chuť) a Zum Wohl (Na zdraví!). Tři týdny bez přístupu k wifi, v cizí zemi, cizí firmě, kde mne občas přimáčkli v archivu, kde jsem se zašívala. Na závěr o mne psali v jejich novinách, kde mne označili za 22ti letou a vymysleli si o mne celkem dojemný, ale bohužel nepravdivý příběh. Ale vlastně jsem se tam měla fajn. Utekla jsem téměř před všema a i tou všední šedí, která mne tady ukusovala zaživa.

“Zítra jedeš domů.”
“Jo? A ty víš, kde ‘domov’ je?”

Včera jsem přijela a je mi hůř než když jsem odjížděla. Jednak skutečně nenávidím vybalování všech těch věcí, co mám nahňoucané v kufru a protože nenávidím celou tu ‘Vítej doma’ věc.
Lidi se kterýma se běžně tak často nevídám se najednou přiženou a dělaj, jak jsem jim chyběla.
Ti, kterým jsem chybět mohla, dělají divadlo také, při němž se zeptaj “Jak bylo” ze slušnosti a pak náhle ohluchnou, takže můžete mluvit co chcete. Můžete třeba říct, že vás znásilnili, okradli a máte několik stehů, protože se vás pokoušeli zabít. Když se u toho budete usmívat, odpoví vždycky “Skvělé, hlavně, že se ti tam líbilo.” A po chvíli zjistíte, že zatímco vy jste se flákali oni mezitím museli žít a nebylo to vůbec lehký. Následuje totiž nekončící monolog o jejich komplikovaném životě.
Ne. Nemám to ráda.

Je 22:53 a já jdu pro další zmrzlinu, dneska nikam nejdu.

Týden od tvého odchodu

Týden od tvého odchodu

Toto nikdy neměl být úplně článek. Je to vzpomínka na dobu mého vztahu na dálku. Vztahy na dálku jsou něco úžasného a otřesného zároveň. Máte všechno a nemáte nic. Když jste spolu je to vždycky romantičtější a vrušující než obyčejné vztahy, ve kterých spolu dva tráví...

Jaký to je, když je ti osmnáct?

Jaký to je, když je ti osmnáct?

21/12/2014 Sedíme v autě a pozoruji jak se v bočním okýnku rychle mění panoráma. Řeka, lesy, skály, řeka, vesnice,... vše se to míchá a splývá do sebe. Domy se rozpíjí a můj mozek si z nich skládá surrealistické dílo podobné tomu od Dalího. Cesta za rodinou má vždycky...

Večery a místa, kterým propůjčíme duši

Večery a místa, kterým propůjčíme duši

Večer, co večer ožívám. Obzvláště teď, kdy je brzy tma, což je ideální pro nočního tvora, za kterého se považuji. Z repráku se line hudba Iron Maiden. Deska se točí a občas zaskřípe. To je to krásné na starých deskách. Tuto mám z obchodu pro staré desky, který se...