Sedím a upírám nenávistný pohled na obří kufr, jehož obsah vytéká napovrch a zabírá tak polovinu místnosti. Když v tom cinkne lžička o dno misky. Došla zmrzlina. Rychlý pohled na hodiny a zpět ke spalování kufru očima. Je 21:26 už hodinu mám zpoždění na svůj uvítací večírek a přesto tu sedím a cpu se zmrzlinou. Vsadím se, že si ani nikdo nevšiml, že ten, pro kterého se celá ta věc pořádá tam není. Přinejmenším již je každý ve správné sobotní náladě a euforii.
Před třemi týdny v pátek v noci mi volala kamarádka, kde mi takřka oznámila, že v neděli ve dvanáct mám být připravena na odjezd na praxi do Německa. “Dobře.” řekla jsem a začala uvažovat nakolik je jeden den hodně či málo pro zabalení a dokoupení všech potřebných věcí, vyřízení pojištění, výměny korun za eura a psychickou a jazykovou přípravu.
Následující tři týdny jsem pak byla v nějakém Lichtenfelsu někde v Bavorsku a snažila se dělat že jsem jako oni- Němci a nikdo mi to moc nežral. Moje němčina, která se doposud skládala se slov Ja, Nein a Danke se teď rozrostla ještě o slovo Mahlzeit (Dobrou chuť) a Zum Wohl (Na zdraví!). Tři týdny bez přístupu k wifi, v cizí zemi, cizí firmě, kde mne občas přimáčkli v archivu, kde jsem se zašívala. Na závěr o mne psali v jejich novinách, kde mne označili za 22ti letou a vymysleli si o mne celkem dojemný, ale bohužel nepravdivý příběh. Ale vlastně jsem se tam měla fajn. Utekla jsem téměř před všema a i tou všední šedí, která mne tady ukusovala zaživa.
“Zítra jedeš domů.”
“Jo? A ty víš, kde ‘domov’ je?”
Včera jsem přijela a je mi hůř než když jsem odjížděla. Jednak skutečně nenávidím vybalování všech těch věcí, co mám nahňoucané v kufru a protože nenávidím celou tu ‘Vítej doma’ věc.
Lidi se kterýma se běžně tak často nevídám se najednou přiženou a dělaj, jak jsem jim chyběla.
Ti, kterým jsem chybět mohla, dělají divadlo také, při němž se zeptaj “Jak bylo” ze slušnosti a pak náhle ohluchnou, takže můžete mluvit co chcete. Můžete třeba říct, že vás znásilnili, okradli a máte několik stehů, protože se vás pokoušeli zabít. Když se u toho budete usmívat, odpoví vždycky “Skvělé, hlavně, že se ti tam líbilo.” A po chvíli zjistíte, že zatímco vy jste se flákali oni mezitím museli žít a nebylo to vůbec lehký. Následuje totiž nekončící monolog o jejich komplikovaném životě.
Ne. Nemám to ráda.
Je 22:53 a já jdu pro další zmrzlinu, dneska nikam nejdu.
