Když letadlo vzlétá a město vám začne mizet v mlhavém oparu, prolétne vám hlavou jedna zásadní myšlenka: „Konečně“.
Pak když sedíte v autobuse na čtyřhodinové cestě z Dublinu do Corku a krajina ač možná hezká, ale střídající se tam pouze pole, krávy, ovce a zase pole, napadne vás, „kdy už tam sakra budeme?“ A nakonec, když se blíží vaše Irské rodiny říkáte si „Na to nejsem připravená, to nedám, kam jsem to zase vlezla?“
Na měsíc vyjet mezi neznámé lidi do neznámé země, kde pravděpodobnost, že se skutečně domluvím je jen 50% pokládám za jistou dávku odvahy nebo bláznovství. A vidíte, emoce jak na běžícím pásu se prostřídají a najednou sedíte ve svém Irském domečku, popíjíte čaj a cpete se Nutellou (k čertu s tím, že v květnu na sobě začnete makat) a všechno je v naprostém pořádku.
Cork.
Po Dublinu druhé největší město v Irsku. Pozitiva? Žádné nevkusné panelákové bytovky, ale krásné, malebné domečky. Usměvaví Irové ochotni kdykoli pomoci dvěma ztraceným děvčatům z České republiky. Ale pokud jsem si dříve v Čechách stěžovala na nedostatek hezkých kluků, pak to byla jen známka toho, že jsem ještě nebyla tady. Až (když) tu uvidím někoho kdo by “stál za to” vrhnu se mu kolem krku.
Vážně.
Do nedávné doby jsem si také myslela, že mám dobrý orientační smysl. Bohužel ten evidentně neplatí pro Irsko, kde je každá ulice stejná jako ta druhá. A tak se stane to, že na podpatcích, v minišatech a v 10-ti stupních bloudíte po celém centru marně hledajíce autobusovou zastávku, která by vás odvezla domů a pak následně po celém okraji města, hledáte ten váš dům. Naštěstí jsou Irové neuvěřitelně milí a upovídaní lidé. Na cestu jsme se zeptali snad deseti lidí a doteď když někoho z nich potkám se mne ptá zda-li nám pomohli a jestli jsme dorazily tam, kam jsme chtěly.
