Ne PJ. Přestaň. Zítra máš velký den. Pamatuj. To focení. Tvoje premiéra. Jestli do sebe hodíš další sousto, budeš se nenávidět! Ne! Opovaž se otevřít ten mrazák! Zapomeň! Zmrzlina?! To jsi se vytáhla. Doufám, že jsi spokojená. Zítra budeš mezi těmi překrásnými slečnami vypadat jak vycpaná gorila!
Také to znáte? Když vám ten vnitřní hlásek radí, co máte dělat? Řekla bych, že to instinkt mne nabádal tu noc před focením, abych se nepřecpávala. Abych šla brzy spát. A abych si nezapomněla odlakovat ty příííšerné nehty. Bohužel. Má pýcha a arogance narostly do takové výše, že neposlouchám ani sama sebe.
Po tom, co jsem po 10 hodině večerní spořádala celý polárkový dort, který jen tak ležel v mrazáku a pak také nesmím zapomenout na toho obrovskýho čokoládovýho Čerta, který mě děsil svým pohledem natolik, že jsem jej raději taky snědla nu a aby nebylo svědků dovršila jsem vše figurkou jeho parťáka- Mikuláše.
Nervozitou jsem samozřejmě nemohla usnout a tak jsem raději do půlnoci hrála ubohé hry na mobilu. A když už se mi únavou rozostřoval zrak a do mého vstávání zbylo pouhých 6 hodin, usnula jsem.
Na akci naplánovanou týdny dopředu? Jedině nepřipravená.
Že se to stává? Že holt si tím jednou za čas musí projít každý? Že pokud jsem byla nervózní, tak čokoláda byla dobrá volba? No ale co s tím dělat v případě, že druhý den máte svou premiéru jakožto stylistka a fotomodelka v jedné osobě? To znamená pouze jedno jediné- trapas.Ráno jsem se vyhýbala zrcadlu jako čert kříže, ale ta chvíle nastat musela. Přeci bych do školy nešla neupravená. A na následné focení, kde se na mne nevrhne tlupa náruživých maskérů, nenalíčená. Na ten pohled snad nikdy nezapomenu. Snad jsem vše viděla ještě 10x horší než to bylo, ale opravdu tak velké pytle pod očima? Opravdu? Panebože za co mne trestáš? Tuna makeupu, tvářenky, řasenky ani má milovaná rtěnka od MAC nedokázala zakrýt to, co zpečetilo mé sebevědomí. Navíc můj prapodivný spánek mi i vlasy zkroutil tak, že ty přední stály směren nahoru. Alespoň to díkybou zachránila čelenka.
Na focení jsem měla běžet hned po škole. Se zjištěním, že bych tam dorazila pozdě musela jsem se omluvit z poslední hodiny což vyvolalo překvapené reakce z řad mých spolužáků. Vlastně ani nevím, proč jsem se na tuto akci přihlásila. Snad touha zkoušet nové věci napsala „ano“ na ten mail a poslala i mé konfekční velikosti. Nebo to vnitřní dítě s tím svým do-všeho-se-vrhat-po-hlavě zvítězilo. Ať je to tak či tak už jsem seděla v metru směr Křižíkova. Heja hou!
Jde se na věc
Od nervózního třepotu nohou a sloupáváním toho otřesného laku z nehtů mne odtrhl upřený pohled jednoho velice pěkného nastupujícího. Měl krásné tmavé vlasy a veliké modré oči, které se upíraly na mne. To mohlo znamenat jen jedno. Něco na mne nesedí. Ke své hrůze jsem zjistlia, že nemám zrcátko. Prohlížela jsem se v okýnku, kde jsem sice neměla šanci prohlédnout se detailně, ale mohlo to alespoň postačit, aby mne to trošičku uklidnilo. Ten kluk si stoupl ke mne. „Ahoj.“ řekl s úsměvem. „Ahoj? My se známe odněkud?“ zeptala jsem se zmateně. „Bohužel ne, ale mohli bychom. Facebook?“ To. Nemůže. Být. Možné. Že by mi vyšší síla dávala najevo svou náklonost? Tento milý, krásný mladík mi zajistil sebevědomí na celý zbytek dne. Podívejte se na Annu Dello Russo, také není kdo ví jaká kráska a má nespočet fotek, kde vypadá celkem pěkně.
Jestli je ten fotograf dobrej, tak zařídí, aby i takový dřevo jako já vypadalo lidsky!
Se zbylou částí našeho modelkovského týmu jsem se sezbámila lehce. Lea i Gabriela byly obě okouzlující a milé. A v Bageterii (kde, ačkoli to vonělo neskutečně dobře, si raději nikdo nedal vůbec nic) jsme počkaly na zbytek štábu, jenž zahrnoval fotografa a fotografku. Bezpečně jsme se dotrmáceli ke kancelářím FashionDays a byli odvedeni do místnosti s hadříky.
Po poradě na jaké téma jednotlivé outfity mají být, jsme byly vyslány přehrabovat se kousky, z kterých na první pohled bylo téměř nemožné něco vytvořit, jelikož se jednalo o buď moc malé velikosti nebo jsme ani jedna neměla tak velké vnady do výstřihů a podobně.
Vybrat oblečení. Vybrat boty. Zvolit vhodné doplňky. Obléci. Nafotit. Zpět. A tak celé dokola.
Žádný čas na to dělat si strach. Či přemýšlet nad tím, že tohle není pro mě. Samotné focení bylo klidné a těch posledních pár fotek jsem si snad i užívala. Navíc holky byly tak milé, že dokázaly pochválit a taková milá a lichotivá slova v určitých chvílích jsou jako balzám na duši.
Z celého focení jsem odcházela se vztyčenou hlavou, novými přáteli a znovunabytým sebevědomím. A novou kabelkou! Ale o ni příště. O miláčkovi, kterého jsem původně ani nechtěla.
Tímto článkem, jsem vás všechny do nového roku chtěla především inspirovat. Je jedno kolik vymyslíte důvodů, že něco nemůžete udělat. Soustřeďte se na ten jeden, který je vždy. A to na to, že to chcete udělat. Protože i kdyby to skončilo katastroficky, vždy to bude nová zkušenost!
