Podzim není estetika. Je to jediné roční období, které vám dá pokoj dost dlouho na to, abyste dočetli něco těžkého.
Existuje představa podzimního čtení, kterou známe všichni: svetr, svíčka, kniha jako doplněk k hrnku. Fotogenické, neškodné, a hlavně nezávazné. Proti tomu stojí druhá varianta, o dost méně instagramová: podzim jako jediná část roku, kdy má člověk dost tmy a dost trpělivosti na knihu, která ho nebude hladit. Léto je na rozečtené romány, které skončí v písku. Podzim je na dočtené.
Tohle je výběr pro tu druhou variantu. Část z něj je čerstvá, část stará sto padesát let.
Co právě vyšlo
Bianca Bellová: Stručný průvodce odcházením (Host)
Šestatřicetiletá Klára žije v Praze sama, pracuje v neziskovce pro seniory a s otcem se roky nevídá. Pak přijde zpráva, že je vážně nemocný, rozhodl se pro asistovaný odchod ze života a chtěl by se s ní rozloučit. Bellová sama upozorňuje, že titul svádí k domněnce, že jde o knihu o smrti a umírání, a že to je pravda jen zčásti: její postavy řeší spíš to, jak být po boku někomu, kdo odchází. Jestli existuje román, u kterého dává smysl, že vychází v září a ne v květnu, je to tenhle. Bellová navíc patří k autorkám, které nepotřebují čtyři sta stran na to, aby vás dostaly tam, kam chtějí.
Anna Politkovská: Ruský deník (Jota)
Reedice deníku, ve kterém ruská novinářka zachycuje Rusko let 2003 až 2005: Čečensko, Beslan, korupce, postupné utahování šroubů. Politkovskou zavraždili 7. října 2006, letos v říjnu to bude dvacet let. To je datum, které si redakčně pohlídejte, protože výročí sedne přesně do doby, kdy kniha bude na pultech.
Čte se to dnes jinak než před dvaceti lety, a to je ta nepříjemná část. Kniha popisuje, jak se z propagandy a omezování svobod stane normální provozní režim státu, a dělá to pomalu, po jednotlivých dnech. Žádná velká teze, jen záznam. Právě proto to funguje.
Miranda July: Na čtyřech (Argo, překlad Michala Marková, 401 stran)
Vypravěčka, středně známá umělkyně v krizi středního věku, vyrazí autem z Los Angeles do New Yorku. Půl hodiny po startu odbočí z dálnice, ubytuje se v obyčejném motelu a dál už nic nejde podle plánu. Román byl na čele bestsellerů New York Times a posbíral nominace včetně National Book Award.
Překladatelka Michala Marková k tomu říká zajímavou věc: perimenopauza a menopauza se v posledních letech staly skoro samostatným literárním žánrem, a July se na té vlně neveze, ona ji spoluvytvořila. Tohle je z celého výběru nejzábavnější kniha a zároveň ta, která vás nejspíš nejvíc naštve. Obojí je záměr.
Bonus, pokud máte rádi komiks: Eternaut (Host, překlad Stanislav Škoda)
Argentinská klasika Héctora Germána Oesterhelda a Francisca Solana Lópeze vychází poprvé česky v restaurované verzi. Začala vycházet 4. září 1957 a v Argentině se na její počest slaví národní den komiksu, vyhlášený parlamentem v roce 2010. Sci-fi ze studené války, vylidněné ulice, zničené metro. Sedmdesát let staré a pořád to funguje.
Dark academia: originál, ne trend
Pokud jste za poslední dva roky viděli jediný podzimní feed, viděli jste dark academii: tvídové sako, latina, kamenná kolej, mlha. Žánr je dnes pečlivě zabalený jako estetika a mnohem méně často jako to, co byl původně, tedy studie toho, co se stane, když intelektuální elitářství odřízne člověka od běžné morálky.
Donna Tartt: Tajná historie (Argo, překlad Klára Kolinská, 548 stran)
Šest studentů klasické řečtiny na malé vysoké škole v Nové Anglii, charismatický profesor a jedna mrtvola, o které víte hned od začátku. Napětí tedy nespočívá v tom, kdo to udělal, ale v tom, jak se s tím budou dál žít. Tartt vydala román v roce 1992, tedy dávno předtím, než měl žánr jméno a Pinterest board.
Klíčová věc, kterou adaptace té estetiky obvykle vynechají: Tajná historie není obdivná. Je to kniha o tom, jak snadno se krása použije jako výmluva. Estetika je tam past, ne cíl. Jestli si letos na podzim dáte jen jednu knihu z tohohle žánru, ať je to ta, ze které ostatní opisují.
A klasika: ne Zločin a trest
Když se řekne Dostojevskij a podzim, většina sáhne po Zločinu a trestu. Chápu proč, ale je v tom drobný detail: ten román se odehrává v červenci, v dusnu, v petrohradském vedru, které se lepí. Je to letní kniha o horečce.
Podzimní Dostojevskij je Idiot (1868). Začíná koncem listopadu, za oblevy, ráno, ve vlaku mířícím do Petrohradu, v mlze tak husté, že se sotva rozednívá. V tom vlaku se potkají kníže Myškin, který se vrací po léčbě ze Švýcarska, a Rogožin. Zbytek knihy je otázka, co se stane s naprosto dobrým člověkem, když ho pustíte do společnosti, která s dobrotou neumí zacházet jinak než jako se slabostí nebo jako s podivínstvím.
Je to dlouhé a místy to drhne. Taky je to jedna z mála knih, která opravdu bere vážně otázku, jestli je laskavost životaschopná strategie. Odpověď vás nepotěší, ale podzim je na to správná doba.
