Říká se, že poslední říjnový den a první dny listopadové patří mrtvým, čarodějnicím a duchům. Kolik je na tom pravdy si už ale musí každý rozhodnout sám.
Jestliže někdo kdysi dávno v minulosti rozmýšlel o tom, kdy se budou první pohanské svátky mrtvých oslavovat, vybral znamenitě. Světla ubývá, noci jsou chladné, vítr hučí v korunách stromů a dny jsou jeden za druhým pochmurnější. Čas pro věci tajemné a dávno ztracené.
Pro nás to ale znamená hlavně Svátek Všech svatých a Dušičky.
Mezitím v Americe (a vlastně už skoro všude) slaví Halloween. Dle mého názoru nejpodivnější svátek ze všech. Zvláštně pokroucenou formu původně irských oslav dne mrtvých, která se ale za ty roky spíše než vzpomínkou na zesnulé stala večerem kostýmů, koled, večírků a strašidelných filmů.
Zatímco se ale křesťanský svět modlí za své zesnulé a Amerika prožívá svátek američtější a komerčnější než je Santa Claus, sob Rudolf a Coca-Cola dohromady, v Mexiku se děje něco zcela výjimečného.
Den mrtvých, Día de Muertos, mexické oslavy na počest zesnulých. Jejich hlavní tváří je La Calavera Catrina, kostlivec s květinovým kloboukem.
Co je ale na mexických oslavách tak zvláštního? Nejsem antropolog ani historik, abych někomu dávala přednášky o Dni mrtvých jako takovém. Chtěla bych ale poukázat na to, jak odlišně je na smrt nahlíženo a to přitom v kultuře, která je zcela nedílnou součástí moderního světa.
Naší slavností mrtvých jsou Dušičky. Tak jako mnoho našich svátků jsou křesťanského původu. Tradičně jde o den v roce, kdy se lidé modlí za věrné zesnulé. Modlí se, truchlí. A v tomto bodě se vždy trochu zarazím. Celý sváteční den je doprovázen podivným, všudypřítomným, melancholickým smutkem. Nenechte se mýlit, mám Dušičky ráda, opravdu. Ale úplně se mi nelíbí jejich koncept, který je, tak jako mnoho dalších motivů v křesťanství (a nejen tam, i v mnoha jiných náboženstvích), na můj vkus až příliš postavený na smutku a utrpení. Tak jako křesťanští svatí umírali mučednickou smrtí, tak jako je náboženským symbolem ukřižovaný syn Boží. Příliš morbidní, příliš vzbuzující strach. A tak je vnímána i smrt, plná strachu, utrpení a ztráty. Otázkou však zůstává, je-li to nutné.
A tím se konečně dostávám k mexickému svátku mrtvých. Tam lidé na 1. a 2. listopadu netruchlí, ale slaví. Uspořádají hostiny, pro živé i mrtvé a těší se na noc, kterou pak stráví na hřbitově, hodováním a klábosením. Nad ránem odchází s pocitem, že se se svými zesnulými potkali a že se uvidí opět za rok. Piknikem živých a mrtvých to však zdaleka nekončí, oslavy většinou trvají celé dny.
Jistě, tak obrovské protiklady se dají poměrně dobře pochopit, jde o to, jak jednotlivé kultury chápou smrt jako takovou. Postkřesťanské kultury většinou věří, že po smrti je konec, že jde o smutnou událost, kdy přijdeme o někoho blízkého a už se s ním nesetkáme. Nebe, očistec, ráj, hezky jako ve středověku.
Naopak v Mexiku, kde je křesťanství paradoxně zdaleka praktikovanější, než u nás, ještě stále přetrvávají staré aztécké zvyky. Je až s podivem, jak pozitivně Aztékové smrt vnímali, vezmeme-li v potaz, že pojídali srdce svých nepřátel… V každém případě, ale věřili, že smrt je jen cestou do překrásné říše mrtvých plné barev a květin. Na rozdíl od našeho nebe, ale jejich mrtví smějí svoji říši jednou do roka opustit, aby se zúčastnili oslav na svoji počest a znovu se setkali se svými blízkými.
Osobně v tom shledávám úlevu, nemyslím si snad, že by většina moderních Mexičanů stále věřila v Mictlán (země mrtvých Aztéků), ale představa, že na mrtvé zavzpomínáte s radostí a pro mě za mě i s nostalgií, ale bez plíživého smutku v zádech, s květinami ve vlasech namísto černých kabátů ve mně budí jistou úctu . Že se na jejich počest namísto zapálení plastové svíčky projdete v průvodu plném hudby a tance.
Jako malou zajímavost na závěr, abych do té dávky morbidní a chytrácké filozofie někoho, kdo nevyrostl v křesťanských hodnotách a má přesto pocit, že je může hodnotit, dodala i něco zajímavého z umění.
Ústřední postavou celého mexického festivalu je, jak už jsem ostatně zmiňovala, La Calavera Catrina. Ta své jméno dostala poměrně nedávno a to díky jihoamerickému malíři Diegovi Riverovi, který ji jako ústřední postavu zachytil na svém obraze Sen nedělního odpoledne v Alameda Central, sám sebe pak namaloval jako malého chlapce, který smrtku drží za ruku, za jejich zády stojí jeho žena Frida Kahlo.
Slavme tedy každý, jak nejlépe uznáme za vhodné, v průvodu mrtvých, převlečení za ducha či zombie nebo jen v poklidu zapalme svíčku. Pro tento rok ale už můžeme v klidu schovat dýně, zapomenout na pohalloweenskou uličku hanby (ostatně jak nás naučil HIMYM) a v klidu si pustit The Nightmare Before Christmast.
