Co jsem si to zase vymyslela. Říjen – měsíc odvahy, bude sranda. Joo sranda. Je to 7 let. Sakra takže už je to 7 let co mi není 15. Ne, budu pozitivní. 7 let, co mám občanku. 7 let, co mě můžou zabásnout. Proč nejsem schopná udržet normální myšlenkový proces. Třídní sraz. Ještě včera by mě nenapadlo, že bych z toho měla být nervózní. Ale pak mi všichni začali říkat, proč bych z toho měla být nervózní.
Ten její výraz, když jsem kamarádce řekla, že nás „odpadlíky“ na třídní sraz gymplu zvou. A pak její výraz, když zjistila, že se nemůže vymluvit na práci. „Vždyť já ještě nic nedokázala.“ Doprčic a dokázala jsem něco já? A proč bych nad tím teď měla přemýšlet, je to třídní sraz přeci jen. No a co, že mi maminka, přítel, jeho kamarád, a moje další kamarádka potvrdili, že se vlastně na třídním srazu neřeší nic jiného než to, kam to kdo zatím stihl dotáhnout.
Takže základní otázka celého vesmíru a života v něm. Co si vezmu na sebe?
Něco, co nebude křičet jsem extravagantní, chci se vám zalíbit, jsem novej člověk. Nic, co bych si vzala na fashion week. I když Lucka z fashion week říkala, že mi to tam slušelo. Ach, pořebuju další fashion week. Bavilo mě se vymlouvat, že nic nestíhám, protože je fashion week. Bavilo mě být mezi lidmi, co si na něco hrajou. Tak jo, dál. Prostě si vezmu svoje oblíbený oversized kostkovaný sako. „v druhém patře to vypadá jako v obýváku, máme tam zase oblečení na novou sezónu, hodně tam teď je tento motiv kohoutí stopy, co máte na saku“ říkala paní z Celine. Ach, jsem o krok napřed aniž bych to věděla. Kdyby ta paní věděla, že bylo za 400 Kč…. Takže sako máme, lesklý černý kalhoty k tomu, tlustý hnědý pásek přes sako. Moje uniforma poslední doby. Nevím, proč se snažím vymýšlet něco jiného.
Takže dál.
Jedu za mamkou, která mě poveze do Vlašimi na třídní sraz. Před chvílí mě řidič ubezpečil, že na třídní srazy v základě nechodí. Nejprve tam všichni mluví o svých ambicích, pak tam všichni mluví o svých dětech, do kterých vkládají své nesplněné ambice a nakonec všichni mluví o nemocech a kdo všechno umřel. Joo musím říct, že už se moc těším.
Měla bych napsat kamarádovi, co mě zval a ujistit se, že tam bude alespoň on. S tím jediným udržujeme kontakt na pravidelnější bázi.
Sedím v autě, mamka mě veze, mám horkou čokoládu v ruce. Všechno je fajn. Rocknroll z repráků a tak. Poslední překážkou na trase za mým třídním srazu je prakticky neprůjezdná D1 z Prahy na jih. Polní cesta, lesní cesta, jestli klekne navigace, jsem v háji. Přísahám, že už na chvilku paty z Prahy nevytáhnu.
Ok, Vlašim už se blíží. Tady to poznávám. Od mých 11ti do 15ti jsem tudy jezdila každý den. Většinou se sevřeným žaludkem. Cesty zpátky už byly optimističtější, jezdilo nás víc a třískala námi puberta. To město se vůbec nezměnilo. Teda. Jediné, co znám je benzínová pumpa, škola, pekárna, nádraží. Ale to všechno vypadá hrozně stejně. Vždycky jsem se tu cítila cize, ale teď o to víc. Byla jsem to vůbec já, kdo tady tudy chodil?
Měsíc odvahy ano, ale jsem ráda, že je tu se mnou teď maminka. Jednak bych se sem nedopravila a jednak… tyto budou tam brát karty? Já nemám vůbec nic v hotovosti.
Dobrá práce PJ už se bavíš s jedním spolužákem díkybohu, že vypadá stejně jako před 7 lety a taky jsem poznala i druhého. Mise splněna. Sakra ten třetí co tu stojí je vlastně taky můj bývalý spolužák. Sakra, nějak si nedokážu spojit ty patnáctiletý tváře s těma třiadvacetiletýma.
Už je to půl hodiny. Říkáme si, co kdo dělá, ale nikdo se nevytahuje. Tohle by mohlo být ok. Pro jistotu, si ale dám vína víc.
Přišly spolužačky se kterýma jsem se nikdy moc nebavila. A i bych třeba chtěla. Ale nevím jak to provést. Sedím tak debilně uprostřed stolu, ony sedí na kraji jednoho křídla. Koukají na mě, sakra koukají na mě. Nekoukám na ně. Piju víno. Odvaha.
Už je to hodina. Mamka na mě čeká v druhé restauraci. Měla bych jít. Je lepší odejít dřív. Žejo.
Bylo to fajn, bylo to fajn a lidi jsou fajn. Čeho se všichni tak bojí na třídních srazech?
