Seděli jsme naproti sobě a já neměla absoluní tušení, co vlastně jsme. Poprvý v životě jsem to chtěla vědět a zrovna jsem byla vhozena do vod tápání. Budeme spolu, ale budeme se vídat s jinejma lidma. Byly doby, kdy jsem to navrhovala pár mužům také. Ale vynechala jsem tu část, kde spolu chodíme. Snažila jsem se jim vysvětlit, že to není vztah. Jenže tohle se tak tváří. Je to vztah, ale není monogamní. Zrovna když jsem ten monogamní vztah už i fakt chtěla. Smůla. Vesmír tě kopne do břicha a je jako vykoupej se ve svý vlastní karmě.
Bylo to tak tři roky zpátky kdy jsem se dostala do chvíle, kde jsem byla s mužem se kterým jsem si dokázala představit vztah. Byla jsem unavená a dostatečně vybouřená. Což se ale nedalo říct o něm. Protože tenhle muž si představoval monogamii jako nesmyslný koncept proti přírodě. (“Muži jsou rozsévači, být v monogamním vztahu je pro ně nepřirozené.” Byly doby, kdy to přišlo nepřirozený i mě jako ženě, takže si strč svůj sexismus zpět do kalhot a je mi jedno co říká biologie.) Ale já to tak fakt vůbec nechtěla. Najednou mi otevřený vztah přišel hrozně bolestivej. A jelikož jsem se v tom rozhodla pokračovat tak ještě párkrát dost zabolel. (Asi tolikrát jako jsem měla mužů předtím se kterými jsem odmítala být monogamní, ještě pořád nevěříte na karmu?)
Můžete někoho opravdicky milovat a přitom být i s jinými lidmi?
Nebyla jsem zamilovaná v době, kdy jsem vedla bigamické vztahy. Ty muže jsem měla ráda, samozřejmě že svým způsobem ano, ale nebyla to láska v tom pravém smyslu. Když jsem si myslela, že kdoví jak nemiluju Anglána, nedělalo mi problém být s jiným mužem, když jsme nebyli spolu. Dokázala jsem si to odůvodnit. Byla to náhrada za něj. A ještě jsem k němu byla upřímná a říkala mu to, takže jsem ho milovala, když jsem k němu byla upřímná, no ne? Jenže pak jsem mu to přestala říkat, viděla jsem že mě opravdu miluje a najednou mi to přišlo blbý. A pak jsem potkala muže, který ve mě vzbudil emoce, které jsem ani nevěděla, že mám a kvůli kterému jsem přestala flirtovat s dalšími muži v baru. V myšlenkách jsem se stále vracela k němu a na chudáka Anglána začala zapomínat. Nakonec jsem to všechno uzavřela a došlo mi to. Láska je sobecká. Takže pokud nechci toho člověka jen pro sebe a nejsem ochotná mu to oplatit, není to láska.
A pak potkám muže nového, který po mě chce otevřený vztah a já nevím co dělat. Jen mi je jasné, že mě nemiluje a to mě štve. Dostala jsem se do role Anglána a vůbec se mi to nelíbí.
Rok strávím ve vztahu, který je otevřený aniž bych byla otevřená já. Občas si nejsem jistá jestli je ještě vůbec otevřený. Tolik zvláštních protichůdných signálů. Až pak došlo na nové redefinování vztahu a rozhodnutí, že už nemůžu v něčem takovém pokračovat. (A tak jsme začali být monogamní.)
Jenže v průběhu let slýchám a čtu o párech, kterým otevřený vztah funguje. Ale stále jsem skeptická.
“Opravdu se milují?”
“Neléčí si tím jenom vztahovou nudu?”
A pak mi někdo řekne prstou odpověď. “Ne oni se jen milují a věří si natolik, že si mohou své sexuální fantazie léčit i na jiných lidech aniž by to ohrozilo jejich vztah.” Tak jednoduchý a přesto je to pro mě jak matematickej vzoreček, kterej nás ve škole neučili.
A nebo je to ve mě? Že nedokážu milovat (romanticky) víc než jen jednoho člověka? Je to tím, že já jsem sobec a nedokážu se o nikoho s nikým dělit? Vnímám nemonogamní vztah jako něco co by mělo celý vztah ohrozit? Je to tím, že se bojím že mě pro tu druhou opustí? Bojím se toho, že bych se s ní musela porovnávat a zjišťovat v čem je lepší než já a co u ní hledá, že já to nemám? Proč se nedokážu smířit s myšlenkou otevřeného vztahu s někým koho miluju?
Slyšela jsem příběh o páru, kde žena zjistila po letech, že je bisexuální. Že svého muže miluje, ale zároveň miluje i jinou ženu. A bylo to v pořádku.
Pak jsem slyšela příběh o rodině, kdy se k manželskému páru přidala i nejlepší kamarádka manželky a všichni tři si žili šťastně až.. do teď? (Nejsem si jistá, nevím o nich nic moc, jen z vyprávění.)
A nakonec se znám osobně s párem, kdy si dva muži, co jsou spolu už hrozně dlouho k sobě našli dalšího muže.
A já se pořád nedokážu vyloupnout ze své monogamní skořápky.
A co vy? Dokážete si představit žít v otevřeném vztahu? Nebo dokonce tak žijete a dokážete mi odpovědět na moje otázky?
