Poprvý, kdy jsem někomu řekla “miluju tě” bylo docela nedávno. Mému současnému příteli. Bylo to hrozný drama, řekla jsem že ho miluju svojí kamarádce, mámě, kamarádovi, svým ex,.. kromě právě osoby, které se to celé týkalo. Prostě mi to nepřišlo přirozený. Jako by se mi to pokaždý zaseklo v krku nebo prostě jsem tak dlouho čekala až už to nebyl vhodný.
Jednou jsme leželi v posteli a já si řekla, jo, teď je ten vhodnej moment, teď to řeknu a když tak budu předstírat že jsem opilá a napůl už spím. Nadechla jsem se… a vydechla. On se zasmál.
Po roce našeho “vztahu” a mého neustálého odhodlávání mu říct, že ho miluju jsme měli rušný večer a ráno, kdy on říkal věci jako “Tak já se sbalím a už asi asi radši nikdy neuvidíme” a já to najdnou řekla, tu větu, že ho miluju. Koukal na mě jak na blázna.
Pak mi to ještě dalších několik měsíců dělalo problém. Vzpomínám si na ty začátku, taková ta nejistota jestli to fakt jako můžu říct. A pak takový to brnění v břiše, když řekl “Já tebe taky, zlato”
To vlastně občas mívám doteď.
Říkám si, že nechápu jak to se mnou mohli moji ex vydržet. Když jsem vždycky zůstával u toho “mám tě ráda”. To nebyl problém, ale říct takový to “miluju tě”. Nepředstavitelný. Vzpomínám si, že mi to řekla jedna známost po tom, co jsme se viděli po třetí (chápejte) a jako by se mi v hlavě rozsvítilo červený světýlko – zdrhej.
Jediný, co mi nedělalo problém bylo s anglánem, protože “I love you” je děsně zpěvný, neni to tak krkolomný. Potkali jsme se na Silvestra a trošku to zajiskřilo, pak jsme si jen psali a bylo rozhodnutý, že za mnou zase přijede na Valentýna. Bylo to děsně romantický a já si na amaerickejch filmech nacvičovala jak to řeknu. Bylo to když jsme šli z večeře poté, co přiletěl, stáli jsme u Vltavy a drželi se za ruce a já se cejtila jak malá holka vedle velkýho dospěláka a s hvězdičkama v očích jsem na něj vychrlila “I love you” zasmál se a vynadal mi, že to měl říct první on a že jsem moc rychlá. Pak se zasmál a oplatil mi to. “I love you too.” Bylo to vlastně také naše třetí rande, co jsme se viděli tváří v tvář. Když pomineme každý den mezi novým rokem a Valentýnem kdy jsme si psali a Skypovali. Nějak se to prostě zdálo akorát na to říct si to.
Miluju tě je něco jinýho, tam se nic v překladu neztratí. A možná je to jen mnou.
Jednou jsem to hrozně moc chtěla říct jednomu člověku, kterej pro mě byl báječnou zkušeností a inspirací. Inspirací k básničkám, zkušeností v tom, jak se definitivně neprojevujou city. Dělala jsem tam všechno špatně a vymlouvala to na ego, ale o tom jindy. Taky jsem hrozně dlouho přemýšlela, že už bych mu to měla říct. Pořád jsme se vídali a já se pokaždý chovala strašně chladně, ačkoliv jsem strašně chtěla být s ti člověkem. Pohodlnější mi tehdy bylo raději chodit do barů a pít víno na zlomený srdce a nadávat, že je idiot. Jednou ta chvíle ale nastala. Leželi jsme a já mu řekla zase nějakou hroznou sarkastickou věc. Podíval se na mě psíma očima a mě bylo jasný, že teď, teď můžeš, udělej to, je to ta spárvná chvíle. Hrála super hudba a my se váleli na matraci. Odtáhla jsem se od něj a podívala se mu do očí. “Promiň, víš, já jsem hrozně zlá na lidi, co ….” co PJ? Lidi, co …? “co mi sou sympatický.”
Zasmál se a řekl, že tím se vše vysvětluje.
Kamarádka řekla svému příteli, že ho miluje po dvou měsících. Kamarád to prý pro jistotu příteli řekl po 14 dnech, co spolu byli, aby prej předešel pozdějším zklamáním z toho, že by mu zas někdo řekl po půl roce, že to nemyslel vážně.
Já jsem hrdá na svoje miluju tě po roce, protože ještě před dvouma rokama bych si snad i myslela, že to snad nikdy neřeknu, protože je to nepřirozený.
A co vy? Jak brzo je pro vás na to, říct si “miluju tě” a jak jste se u toho cítili, když jste to říkali naposled? A jaký to bylo vlastně poprvý? Mám tolik otázek…
