Pak jsem měla Stalkerky.
Pak jsem měla čtenáře ‘Sluníčka’
Blogerky, které byly strašně pozitivní. Fashion nebo lifestyle blogerky se zdravým životním stylem. Rády vařily, pekly a byly by bývaly snad dokonalými hospodyňkami. Milovaly veselé, hezké, roztomilé věci. Měly načteno milion moudrých citátů o životě, štěstí a lásce a tím se řídily. Byly tak nesnesitelně pozitivní, jak jen to šlo. Četly můj blog a vracely se formou veselých komentářů plných notoricky známých citátů a srdíček.
A já se ptám, kam zmizely?
Asi jim došlo, že nemluvíš jejich řečí.
Jo. To je možný. Neumím být pozitivní za každý situace. Mám ráda šero a holý stěny s neonovejma nápisama. Zatímco ony si kráčí po barevné duze, já nemám dost peněz na drogy.
Díkybohu! Mám čtenáře.
A je jich tolik, že je všechny podvědomě znám.
Moji ‘Brunchers’ (Heleďme se jak šprechtim po anglicku!)
Mám vlastní nejmilejší společnost u imaginárního stolu při ranním /Branči/. A po všech těch letech jsou to lidi, co ten stůl vidí se mnou.
Znám je a přitom nevím, jestli jsou skuteční.
Je skutečná Rony, co sbírá sovičky?
Není Klarissa jenom nějaký blonďatý přelud v mé hlavě?
Vážně jsem si nevymyslela celý fascinující příběh Markét (Máji) Lisové, co se rozhodla přidat k nám holkám?
Je někde skutečně chodící a dýchající Michaella Black, se svými perfektními vlasy?
A vážně mi to dela radost jak svými komentáři, tak články Sarush Ef nebo se mi to zdá?
A nemluvím si teď vlastně jenom tak pro sebe?
Mám ráda svoje čtenáře. Ach jaké klišé! Co se dá dělat ale jinýho s PJ naladěnou na citový vlně?
Mám je ráda. Mám ráda originální, inteligentní lidi, Lidi, co mají svůj názor (který se nemusí nutně shodnout s tím mým). Mám ráda lidi, co se umí bavit. Lidi, co se nutně necpou na světlo, do záře reflektorů a klidně občas zvolní a toulají se se mnou ve stínech a snech.
A že čtenáři přicházejí a odcházejí? No a?
Ať si jdou. Já taky jednou půjdu. Nikdo nemůže mít Brunch věčně.