Minulý týden ve čtvrtek jsem šla k filozofické fakultě, kde se měl konat pietní akt za Palacha a vernisáž výstavy ke všem živoucím pochodním (doporučuju navštívi, je to hned u vchodu do filosofické fakulty). Nic hezkého, je mi to jasný. A stejně, mě a mého hluboko uvnitř pohřbeného vlastnenečka to fascinuje.
Upálit se za svobodu. Upálit se pro jiné. Zahodit svou budoucnost pro budoucnost jiných. Ukázat nejen nepřátelům, ale i těm věčně nespokojeným, co nadávaj Rusákům a bojují o svobodu v teple domova, že tu stále ještě někdo je.
Rektor filosofické fakulty začal s krásným proslovem o laciných gestech, o které bohužel dnes není nouze. Načež navázal děkan s teorií relativizace. O tom, že nemáme používat ale a kdyby. Tyto dva pojmy relativizace a laciná gesta jsou poselstvím, které i po 45 letech po Palachově smrti zůstává.
Ačkoli mě to mrzí, nejsem schopna už znovu poskládat slova tak, jak je řekli tito pánové. Důvod, proč to píši je ten, že termín ‘laciná gesta’ mi leží v hlavě už dlouho po tom, co byl vyřčen.
Ono co oproti upálení není laciné?
Jeden z největších problémů naší doby je především to, s jakou falešností jsou daná gesta podávána. Teď všichni budou proti něčemu, protože je to cool. My máme problém s tím být opravdoví. Stát si za svou tváří, svým názorem a obětovat se tomu.
Já nebyla dříve v žádném případě opravdová. Byla jsem v letech, kdy jsem se snažila mermomocí zapadnout a najít si své místo, svojí skupinku.
Je to blbost.
Poselství, závěr… Buďme skuteční. Buďme hrdí na to, že jsme skuteční. Žijme. A žijme naše životy (ha! další klišé). Vždyť kolik lidí umírá v 27 (Janis Joplin, Jim Morrison, Jimi Hendrix, Kurt Cobain, …) a v 65 už je velká část jedné generace zpopelněna.
