Sluníčko ráno praží do oken. Venku fouká svěží vítr. Lidi se více usmívají. Teplé bundy a kabáty zapadají hlouběji a hlouběji do skříní a v botníku mizí zimní kozačky. Není pochyb o tom, že jaro nám již o svém příchodu dává jasně vědět.
Ne jen, že příchod jara působí blahodárně na všechny ty podzimní a zimní deprese, o čemž jsem se na vlastní kůži přesvědčila loni, ale tak nějak i spolu s tajícím sněhem roztávají i napjaté vztahy mezi lidmi. A to hned každého zahřeje sluníčko i u srdíčka.
Ne nadarmo se říká, že jakmile na někoho přijde jaro, to se to začne párovat. Až mě děsí, jak moc mých přátel už musí rozdělovat svůj čas mezi přátele a přítele.
Propast mezi zadanými a nezadanými?
Traduje se historka, že zadaní a nezadaní si až tak příliš neporozumí. Buď mezi nimi panuje jakási rivalita nebo žárlivost, snad právě i to rozdělování času.
Ale já osobně jsem to nikdy nějak neprožívala. Upřímně mi to bylo jedno. Když jsem měla přítele ani moji přátelé si moc nestěžovali snad proto, že jsem si na ně udělala vždycky čas. A když jsem nikoho neměla vždy jsem se k tomu stavěla spíše flegmaticky.
Ale jaro vlezlo do srdcí téměř všem mým známým. V současné době mám jen jednu nezadanou kamarádku a jednoho kamaráda. A to se pak není čemu divit, že jsem byla dokonce díky své zadané kamarádce uvržena do situace, kdy ona se líbala se svým přítelem a já tam jenom stála… a stála. A že jsem musela vypadat směšně, když na mne z projíždějícího auta mával nějaký postarší chlápek.
Nikdo ale nechápe, že mne v současné době nevadí být tou nezadanou. Ráda se nechám pozvat na kafe, ráda se usměju na pěkné kluky,…
Ale možná i v tom by mohl být někdy kámen úrazu u nezadaných a zadaných.
Je to skutečně tak zlý?
Dnes jsem šla s kamarádkou, co se může pyšnit už několika měsíčním (!) vztahu (chápejte tu ironii), do Starbucksu na Václaváku, kde můžete potkat široké spektrum cizinců – a jak se říká, tráva je jinde zelenější. A když si kousek od nás sedli dva asiati, kteří …. zkrátka měli styl. Nechci nějak shazovat pěkný český kluky asiatama, ale zkrátka nešlo se na ně nepodívat. Snad už kvůli těm upraveným černým vlasům. A nejspíš si ani oni nemohli nevšimnout toho, jak na ně civím, protože si něco říkali, koukali se na nás a pak se na nás usmívali, mávali nám a nakonec se zeptali, jestli si k nám můžou sednout. Kamarádka mě pod stolem kopala a vysílala mým směrem zachmuřené pohledy.
Cizinci s námi začali navazovat konverzaci, jak se dalo. Bohužel dost často se stalo, že jedna strana neporozuměla druhé a já začala nenávidět svou angličtinu v kombinaci s neschopností vyjádřit myšlenku slovy. “We love Prague so much!” začal jeden, který měl trošičku propadlé tváře. “Really? It’s fantastic!” usmívala jsem se. “Yeah. There are lovely girls.” usmál se ten druhý, který se mi z nich líbil nejvíc. Nakonec nám dokonce ke kafi koupili i něco na zub a vyměnili jsme si kontakty.
Když odešli s tím, že musí pokračovat, ale že nás moc rádi poznali, začala se zvedat i naštvaná kamarádka.
“Počkej. Já to ještě nedopila.” prohodila jsem nic netušíce s pohledem upřeným do skoro plného hrníčku.
“Ty jsi fakt příšerná!” vyjela na mě.
“Co? Proč?”
“Chováš se hrozně. Ani je neznáš! Můžou být zač cokoliv. A já mám Martina. Na to jsi zapomněla?” zapínala si kabát.
“Tak promiň, ale byli pěkný ne? Navíc si vážně myslíš, že bych s nima někam šla? No tak. Neříkala jsem jim svůj pin ani adresu. Myslím, že můžeš být v klidu. A Martina jsi tím nijak nepodvedla. Hele omlouvám se, ale netušila jsem nic.”
Myslím si, že mou omluvu nevzala, protože prostě odkráčela a já tam zůstala.
V čem byla chyba? Nepochybně jsem z toho vzešla já jako ta největší… poběhlice (chci být slušná)… ale vždyť je to všechno jen sranda ne? Možná i tohle je to něco, co mi kazí všechny vztahy. Jsem ještě dítě, které má za vším ohromnou srandu a nehledí důsledků. Možná.
Je možné, že čím jsme starší zvětšuje se propast mezi zadanými a nezadanými? Pokud ano, existuje možnost, jak se ji vyhnout?
